George Clooneyho, zdá se, nezajímá směřování současné kinematografie a v žádném případě nehodlá přizpůsobovat výběr rolí potřebám dnešní generace. Pomineme-li akčního Peacemakera, komiksovou katastrofu Batman a Robin a pár dalších filmů, které posluhovaly pouze jakožto vehikl na jeho cestě mezi hollywoodskou smetánku, lze tvrdit, že se tento herec za každou cenu nesnaží přizpůsobovat moderním trendům a v Hollywoodu si razí vlastní cestu. Neškemrá o účinkování v blockbusterech, jejichž úspěšnost je snadno odhadnutelná již ze samotného konceptu a místo toho věnuje svůj čas filmům v jistých ohledech navazujícím na tradici zlaté éry západní kinematografie (např. screwball komedie, heist movies,…), ve kterých působí jako reinkarnace Caryho Granta, nebo náročným a nepříliš diváckým dramatům, ve kterých naopak uplatňuje minimalistické a velmi soustředěné herectví (např. spirituální Solaris, Michael Clayton).
Američan, který spadá do druhé z výše vymezených skupin, je filmem, který byl už od samého započetí produkce odsouzen k opovržení ze strany většinového diváka a celkově chladnému přijetí ze strany široké veřejnosti. Filmu bývá často vyčítáno velmi pomalé tempo, chudá příběhová linie a vůbec celkově mnoho lidí svůj divácký zážitek přirovnává k „nekonečné nudě“. Faktem zůstává, že film v konfrontaci s tradičními diváckými očekáváními opravdu je nudný, dějově vyprahlý a velmi pomalý, avšak v tomto ohledu nelze vinit tvůrce, neboť oni ani neměli v plánu taková očekávání naplnit. Jak již bylo zmíněno, především v nekomediálních žánrech si Clooney zpravidla vybírá nedivácké látky a v případě Američana je velkým problémem výchozí námět, který klamně slibuje tradiční žánrový zážitek. Film pojednává o nájemném vrahovi Jackovi, který je po nevydařené akci „uklizen“ na italský venkov, kde se má skrývat před švédskými zabijáky. Trudomyslný profesionál se navzdory vší opatrnosti spřátelí s místním knězem a zamiluje se do pohledné prostitutky Clary, která představuje poslední impuls v jeho rozhodování o budoucí kariéře. Zatouží po normálním životě, v němž bude pokřivená minulost dočista zapomenuta, avšak před odchodem na odpočinek se rozhodne pro vykonání poslední zakázky – sestrojit odstřelovací pušku pro tajemnou kolegyni z branže, Mathildu. Samozřejmě se nakonec vše zkomplikuje a Jack zjistí, že před minulostí se člověk jednoduše neschová.
Taková zápletka diváka přímo vybízí k tomu, aby si o Američanovi udělal mylný obrázek, že se jedná o tradiční thriller, ve kterém nebude nouze o akční konfrontace a vše vyvrcholí strhujícím finálním zúčtováním. Během vyprávění jsou sice naplněna jistá klišé a vyústění celého příběhu není ničím překvapivým, což přímo nabádá k aplikování určitých vzorců při sledování, avšak navzdory povědomé fabuli film prostě není určen pro mainstreamové publikum. U Američana představuje pro tradičního diváka kámen úrazu fakt, že tvůrci přehodnotili důležitost jednotlivých aspektů příběhu a onen žánrový film tak posunuli do značně lyričtější – až meditativní – formy. Američan tematizuje zenovou tradici, neboť Jack se dobere k pravdě o životě a jeho podstatě skrze „probuzení“ z dosavadního života. Zatímco kněz se ho snaží „probudit“ během strohých – avšak oduševnělých – rozmluv a selhává, Jack se toho pravého „probuzení“ dobere až skrze lásku k Claře, což přímo koresponduje s teorií zen-buddhismu hlásající, že člověk se skutečného poznání dobere skrze srdce, nikoliv skrze rozmluvy a přímé čtení textů.
Ono proklamované Clooneyho dramaticky minimalistické herectví přímo koresponduje s celkovým vyzněním filmu, který postrádá širší záběr a neustále se „tiskne“ k jeho postavě. Neznamená to však, že by hledisko vyprávění bylo nějak subjektivizované, vyjma jediného momentu, kdy je vizualizovaná Jackova noční můra (nepovedená zakázka z prologu, při které musel zabít ženu), tomu je přesně naopak – divák zaujímá pozici nezúčastněného pozorovatele, kterému nejsou poskytovány žádné „berličky“ nad rámec striktně objektivní optiky. Musí se tak naučit číst v přímých činech postav a soustředěném herectví aktérů, přičemž ne vše je podáno zcela explicitně a způsob filmového čtení může být pro některé diváky únavný, až nezáživný, nehledě na to, že pro ty, kteří na tuto „hru“ rezignují, se může Američan jevit jakožto vyprázdněná a chladná podívaná. Dalším stěžujícím prvkem je, že postava Jacka představuje jakousi parafrázi na introvertní profesionály ve filmech Takeshiho Kitana (Sonatine, Ohňostroj, Ve spárech jakuzy,…), což znamená, že toho sám moc nenamluví a rozhovory – jindy pasáže bohaté na odhalování informací – představují jen další hru v luštění náznaků a v některých případech se mohou zdát být zcela nepodstatnými.
Ačkoliv film vypráví příběh vpravdě klasický, samotné vyprávění (=narace) se za klasické již považovat nedá. Místo klasické narace je zde uplatňována evropštější narace parametrická, v níž není podstatný celkový obraz příběhu (tedy fabule), nýbrž způsob, jakým je uspořádán a předkládán divákovi (tedy syžet). Místo běžného vývoje děje na základě kauzality, kdy má být hlavní postavou dosaženo předem stanoveného cíle, je zde uplatňováno zdánlivé nahodilosti scén a repetetivnosti akcí, které se nezdají být stěžejní pro vývoj děje. Pravidelné ranní rozcvičky a návštěvy kaváren se pro diváka prahnoucího po koherentním budování děje můžou jevit jako noční můra a metaforický „prášek na spaní“, avšak člověk obeznámený s principy italského neorealismu (zobrazování všednosti; rezignování na klasickou naraci o třech aktech; atd.) a francouzské nové vlny (částečná návaznost na italský neorealismus; odmítnutí klasických formálních postupů; progrese; atd.) za tímto postupem může vidět odkaz evropské kinematografie, konkrétně tedy tendencí natolik výrazných, že mohly konkurovat západnímu gigantu.
Bylo by však krátkozraké označit Američana pouze jako dílo bořící konvence, neboť provařená zápletka zde nepředstavuje jediný důvěrně známý prvek/vzorec. Už samotný propagační plakát je stylizovaný do podoby konspiračních thrillerů, špionážních filmů a kriminálek let 60.-70., což koresponduje nejen se zápletku a paranoidním vyzněním některých scén (paranoidní thrillery jsou pro 70.léta příznačné – viz Pakulův Pohled společnosti Parallax) ale i s některými vizuálními prvky (celkové barevné ladění scén). V souvislosti se situováním děje do Itálie se nabízejí dvě zajímavé paralely. Zaprvé zde lze objevit několik odkazů na tradiční italský žánr – spaghetti western. Za přímo explicitní lze považovat ten, když ve scéně v kavárně zrovna v televizi dávají Tenkrát na západě od Sergia Leoneho. Odkazů parafrázujících je zde hned několik – např. finální „duel“ pomalu gradující v jeden rychlý výpad, nebo scéna, v níž Jack jakožto tajemný cizinec přijede na náměstíčko v italské vesnici, vystoupí z auta, vymění si podezřívavé pohledy s tamními obyvateli a bez jediného slova opět odjede. Druhou paralelu lze spatřovat v obou ženských postavách, přesněji tedy v jejich představitelkách. Nizozemka Thekla Reuten, která ztvárnila Mathildu, i Italka Violante Placido v roli Clary nenaplňují soudobé představy o filmových kráskách, které dennodenně okupují přední strany bulvárních časopisů, ale místo toho upomínají na italské divy let 60. – takové, jaké do svých filmů obsazoval Federico Fellini.
Vizuální stránku filmu nepochybně výrazně ovlivnil fakt, že vznikal pod režijním dohledem Antona Corbijna, slavného nizozemského fotografa. Každý jednotlivý záběr oplývá precizní kompozicí, přičemž velký důraz je kladen na práci s hloubkou ostrosti (vede divákovu pozornost) a mizanscénou – konkrétně pak na vnitrozáběrové aranžmá a barevnou vyváženost. Je fascinující, jakými „prostými“ prostředky dokáže Corbijn uhranout, aniž by si vypomáhal expresivnějším osvětlováním nebo modifikovanou škálou barev. V záběrech celků italské vesnice a přilehlého prostředí užívá důmyslné kompozice a tvoří tak vyvážené geometrické celky. Ženy oděné do přesně zvolených šatů zase snímá tak, že téměř každý záběr s nimi by našel uplatnění v časopise Vanity Fair a akční sekvence (není jich mnoho) zase v kontrastu s dnešními trendy vykazují až nezvyklý klid, pečlivé záběrování, přičemž místo zběsilého střihu je v nich budováno napětí skrze pečlivou montáž.
Američan je po ceněném Control z roku 2007 již druhým Corbijnovým celovečerním filmem a i přes předešlé zkušenosti v tvorbě videoklipů je překvapivé, jak po všech stránkách precizní dílo se mu podařilo vytvořit. Tento člověk oplývá nesporným talentem a zdravým „evropským vkusem“ a byla by škoda, kdyby ve své filmové kariéře dál nepokračoval. Američan sice vzhledem k výše zmíněnému mnoha lidem nesedne, avšak mně takříkajíc dokonale padl do noty a neváhal bych ho zařadit mezi osobních deset filmových zážitků roku 2010. Předešlé řádky mi jsou, doufám, dostatečnou obhajobou.
Žádné komentáře:
Okomentovat