Vedle Briana D Palmy, Manoje Nighta Shyamalana a Martina Scorseseho je Roman Polanski dalším tvůrcem, který udržuje „Hitchcockovu tradici“. Jeho Nájemníka můžeme chápat jako parafrázi na Psycho (podobně jako De Palmův film Oblečen k zabíjení), a to nejen z hlediska zabývání se patologickými stavy psychiky, nýbrž i dramatizací transvestitismu. Stejně tak lze film spojit i s dalšími dvěmi Hitchcockovými díly – Oknem do dvora a Vertigem. Hitch s Oknem do dvora udělal ze sousedského voyerismu ikonický prvek thrilleru a v Nájemníkovi tento prvek (strnulé figury na toaletě) slouží k budování napětí a strachu na pomezí suspense-hororu. Spojujícím prvkem s Vertigem je tematizování samotného pádu – předchozí nájemnice vyskočila z okna a pro nového nájemníka je prostor pod oknem epicentrem úzkosti (stejně jako závrať). Oproti Hitchcockovi však Polanski více zabředává do hlubin hororu, což je žánr, ke kterému se mistr napětí nejvíce přiblížil ve zmíněném Psychu a Ptácích, ačkoliv i v těchto případech se stále jednalo spíše o thrillery s hororovými prvky (Psycho ve vrcholných momentech fungovalo jako slasher a Ptáci by se vlastně daly označit za monster-movie).
Polanskému není cizí surreálno (viz. scéna dítěte s maskou nebo i samotný motiv okna na toaletě). V závěru se dočkáme dokonce i výjevu démonické ženy s hadím jazykem. Už při pohledu na celou filmografii slavného polského režiséra lze spatřit nemalé zalíbení v hororu a spirituálních/surrealistických výjevech – vyskytuje se zde gotická hororová groteska Ples upírů, nedoceněný satanistický detektivní horor Devátá brána, psychologický horor Hnus a opět satanistický suspense-horor Rosemary má děťátko, přičemž poslední dva jmenované filmy tvoří spolu s Nájemníkem pomyslnou „bytovou“ trilogii o psychickém rozkladu v cihlovém vězení.
Polanski buduje napětí pozvolným vrstvením záhad, které se v poslední třetině transformují do explicitních výjevů. Tempo filmu je velmi pomalé, avšak strmě stoupající gradace od pomyslného bodu nula až k totálnímu šílenství dokáže udržet diváka stimulovaného po celou dobu projekce. Atmosféra houstne s každou další minutou, démonický hudební doprovod na náladě rozhodně nepřidává a velmi záhy se dostavuje pocit, že veškeré dění nezadržitelně směřuje ke kruté tragédii. Způsob, kterým Polanski buduje napětí a navozuje pocit paranoii, je nezaměnitelný a vskutku fascinující. Nájemník je ve skutečnosti portrétem probouzejícího se šílenství, který vzhledem k reálné psychologii sice nemusí být přímo důvěryhodný, avšak v rámci pravidel stanovených diegetickým světem a žánrovým vyhraněním je věrohodný…a především působivý. Ve svém finálním zvratu se pak Nájemník transformuje ve vskutku mrazivou hříčku, která může navádět k nejednotné interpretaci a věřte mi, že tenhle film z hlavy jen tak nezmizí.
Polanski je mimochodem v titulní roli přesvědčivý a navzdory některým kritikám musím konstatovat, že nelehkou postavu ztvárnil bravurně. Z vizuálního hlediska Nájemník dodržuje tradici Polanského filmografie, takže se nám opět dostává pečlivě komponovaných záběrů, uměleckého nasvícení jakožto výrazného prvku mizanscény s tradicí ve filmu-noir a dominantními jsou zde barvy pohybující se ve spektru od žluté až po hnědou, přičemž pak červená se při svém výskytu stává nejvýraznějším prvkem celého záběru (viz článek o Muži ve stínu). Nezřídka jsem si vzpomněl na Rembrandtovy obrazy.
Nájemník patří k vrcholům filmové tvorby Polanského a jeho nejnovější Muž ve stínu dokazuje, že ani v době (post)postmodernismu neztratil chuť točit filmy v duchu Hitchcockovy tvorby.
Žádné komentáře:
Okomentovat