Miami Vice představuje dosavadní vrchol Mannova modernistického snažení v jeho pozdní filmografii. Spolu se Sofií Coppola (Marie Antoinetta) a Richardem Kellym (Southland Tales) považuji Michaela Manna za jednoho z nejvýraznějších postmodernistických (a modernizujících) autorů, který se nebojí konfrontovat vlastní vizi kinematografie s klasicismem, běžnými očekáváními, a právě podle filosofa Jeana-Françoise Lyotarda zpochybňuje pozitivitu směru, který udává západní kultura, čímž je ve filmové branži míněn Hollywood. Mann představuje vlastní Hollywood – ten Hollywood, ve kterém dokáže kooperovat „blockbusterovost“ s auteurstvím, Hollywood, ve kterém ještě vysoký rozpočet neznamená potlačování autorských vizí. Nevím, jak to Mann dělá, ale producenti nezasahují do jeho osobité vize s nemalými rozpočty a nechají ho, aby z „žánrovky“ učinil art a vlhký sen pravého cinefila.
Jestliže v Collateral Mann ještě výrazně nepřekračoval žánrové mantinely a pouze překrucoval klišé a udával nezvyklý vývoj děje, tak v Miami Vice zbořil veškerá očekávání mainstreamového publika. Příběh o dvou policistech postrádá oblíbený nadhled a kadenci hlášek, který známe v podobě buddy-movies a k tomuto divácky vděčnému postupu přímo vybízí a místo toho představuje profesionální vztah jak z „tiché domácnosti“, kde panuje tušená vzájemná podpora, nevyřčená kooperativa, úcta a jeden chápavý pohled zde vydá za tucet vět. Dokonce se nedočkáme ani žádného úvodního profilování, představování a načrtnutí vztahů, jsme vrženi do akce, kde jsou figurky už rozestavěné, pomyslné charakterové „masky“ mají pevně navlečené a běžný divák se s tím prostě musí poprat. Žádné vodění za ručičku ze strany vypravěče, žádné vysvětlování…co nechtějí samotné postavy, to nedostane ani divák. Profesionálně jednající postavy (rozuměj „bez zbytečných proslovů; všechno chápou hned tady a teď“), jejich profesionální práce (policejní vyšetřování a práce v utajení znamená: čím méně informací na povrchu, tím menší riziko=žádné zbytečné a objasňující informace pro diváka) a profesionální přístup režiséra vyžadují i „profesionální diváctví“, které se obejde bez hollywoodského vypravěčského „vodění za ručičku“. Vše se děje tady a teď a Mann vám dá okusit tu neopakovatelnost, napětí z toho, že všichni operují na vratké půdě s vratkou informovaností a některé události nejsou vypouštěny jen proto, že nevyživují a nekošatí děj – dočkáme se tedy i čistě pocitových pasáží, které by mainstreamový tvůrce považoval za nepotřebné a děj brzdící.
Ne tak Mann, on si zakládá na atmosféře, feelingu, poetice a neopakovatelnosti okamžiku a právě v takovýchto scénách se naplno projevuje jeho audiovizuální magie. Ruční digitální kamera nám dopřává roztěkaný obraz plný kinetiky, „živého“ pohybu při snímání v 30fps, což podtrhuje realističnost, Mann ale tento dojem reality nakonec přetváří v něco poeticky melancholického, a to tím, jak snímá scénu, rozostřuje v rámci pocitovosti a ignoruje klasické jasně dané rámování. Jako byste cítili ten chladný vzduch při nočních akcích, tu slanost moře, ten šumivý vítr obepínající těla postav. Formu dotváří i zvuková složka, která je někdy úplně potlačena, jindy vstupuje do popředí ve smyslových útocích na diváky a Mann již tradičně sestavil skvostný soundtrack, který ve spojením s obrazem působí dokonalým dojmem a posílá diváka do kolen. A to vše se děje na základě pocitovosti.
Už to nezní jako „buddy“ kriminálka navazující na seriál z 80.let, že? Ne, je to něco mnohem sofistikovanějšího, co udává nový směr, Miami Vice je Mannovým vrcholným formálním cvičením a postmodernistickým klenotem, ale zároveň to nepopírá retro předlohu – podívejte se na stylizovaný vzhled postavy Colina Farrella a klasický příběh (nikoliv však vyprávění). Michael Mann tímto filmem dokázal, že příběh nutně nemusí být tím nejdůležitějším, ale pouze kostrou pro vybudování formální a narativní „cinefilní“ extáze, která je zároveň „cool“ ve stylu MTV generace, poetická, melancholická a když na to přijde, tak i třeskutě akční.
Žádné komentáře:
Okomentovat