Mnoho Lynchových filmů musí snášet kritiky o nesrozumitelnosti, nesmyslnosti a povrchním pozérství, avšak ony kritiky jsou naprosto neoprávněné. Předně je nutné brát v potaz, že David Lynch je surrealistou a, jak je známo, surrealismus překrucuje námi vnímanou realitu za účelem myšlenkového uvolnění a místo materiálna se soustřeďuje na podvědomí. Ony podvědomé stavy jsou pak aplikovány na prvky materiální, čímž je naše představa o realitě narušena, jasné hrany útvarů pokrouceny a rozostřeny, logika světa je roztříštěna skrze optiku psychické nevyrovnanosti a náš známý svět se pak stává místem nepředvídatelným a niterně znepokojivým (avšak povědomým). Pokud ještě dodám, že v případě Lost Highway je nutné hned od první vteřiny hlavního hrdinu brát jako člověka psychicky nevyrovnaného, pak lze předešlé řádky brát jakožto klíč k pochopení oné proklamované „nesmyslnosti“ a „nepochopitelnosti“ filmu. On ten film má vnitřní logiku, je srozumitelný, avšak Lynch diváka nevede za ručičku, místo toho od něho požaduje abstraktnější vnímání událostí na plátně a surrealistické smýšlení. Znalost konceptu surrealismu je klíčem k pochopení většiny Lynchových děl.
Lost Highway je ze všech Lynchových filmů dílem nejtemnějším (nikoliv však nejdepresivnějším – v tomto ohledu vede Mazací hlava), avšak ani tak nepostrádá humor, který je, jak je u tohoto tvůrce zvykem, méně či více bizardní. Je fascinující, jak se autorovi povedlo skloubit kriminální zápletku, prvky žánru film-noir (Patricia Arquette jako femme fatale, kontrastní nasvícení, atd.) procítěnou romantiku na hraně sladkobolného kýče (stačí si vzpomenout na romantické linie z Twin Peaks podporované Badalamentiho hudbou), mystérium, zlověstnou atmosféru a hororové prvky, přičemž vše dokonale koexistuje v psychoanalyticky pojatém fikčním světě popírajícím běžné divácké představy. Užitím žánrových prvků Lynch dosáhl toho, že se divák v jeho panoptiku surreálna necítí dočista ztracen, neboť ony žánry zná a ve filmu se pak lépe orientuje, pokud si je tedy vědom silné subjektivizace. Nic ale není u Lynchových filmů zcela jednoduché, divák je v průběhu vyprávění nabádán k různým hypotézám, které jsou poté zpochybňovány či prohlubovány, následkem čehož se z Lost Highway stává fascinující aktivně-divácký zážitek.
Neméně fascinující je i formální stránka díla, která dokresluje niterné stavy postav a užitím nespočtu technik jsou roztodivné nálady od idealizované zamilovanosti až po pocit čiré hrůzy velmi efektivně přenášeny na diváka. Při milostné scéně na poušti se oba aktéři nacházejí přímo před rozsvícenými světly automobilu, přičemž Lynch onu světelnou záři proměnil ve výheň za použití nezvykle silného bílého světla. Ve výsledku milující se pár připomíná astrální bytosti a celá scéna pak působí až spirituálním dojmem. V běžném filmu by takový druh nasvícení nebyl použit, protože postrádá logické opodstatnění, avšak Lynch uvažuje jinak a jde mu především o dosažení určitého pocitu či „obrazu mysli“.
Obrovskou zásluhu na kýženém efektu na diváka má i zvuková stopa, která zde představuje výraznější vyjadřovací prvek, než jak bývá u mainstreamového filmu zvykem. Lynch dal tentokrát menší prostor svému dvornímu skladatelovi – Angelu Badalamentimu – a vedle ambientních zvuků ve filmu užívá především písně od Davida Bowieho, Smashing Pumpkins, Marilyn Mansona, Rammstein a Nine Inch Nails, jejichž frontman Trent Reznor navíc speciálně pro film složil dvě originální skladby.
David Lynch je (post)moderním tvůrcem a Lost Highway je jasným důkazem obrovské kreativity tohoto nevšedního génia. Je to hlavolam o nepříliš jasných rysech, je to noční můra na filmovém pásu, (nad)žánrový film v pokřivené mysli, ale rozhodně to není nesmyslná manýra bez vnitřního řádu, která divákovi prvoplánově znesnadňuje utvoření fabule.
Žádné komentáře:
Okomentovat