Po famózní thrillerové hříčce Nájemník (1976) Roman Polanski skrze film Muž ve stínu opět odkazuje na nehynoucí dílo mistra napětí Alfreda Hitchcocka. Ignoruje veškeré ty modernistické tendence a snahy o originalitu za každou cenu a místo toho nabízí precizně zvládnutý žánrový film se vším, co k tomu patří. Je mi velmi sympatické, jak si Roman Polanski po několik desetiletí stále udržuje svůj osobitý styl, který mně osobně dokonale sedne. Muž ve stínu je čistokrevným paranoidním thrillerem klasického střihu, jehož tvůrci vás nenápadně a nenuceně tahají za nos, díky čemuž se dočkáte několika překvapení a zvratu v závěru. Polanski přitom užívá osvědčených žánrových postupů, díky čemuž je pro zasvěceného diváka sledování jeho posledního filmu velmi příjemným zážitkem vyvolávajícím vzpomínky na všechny ty poctivě budované konspirační thrillery a suspense-filmy 70.let.
Dějově není Muž ve stínu nijak hutnou záležitostí, vyprávění sleduje striktně hlavní linii (psaní biografické knihy/pátrání po minulosti celebrity) a v průběhu celého dění se dočkáme pouze několika menších odchylek (vztah politika s manželkou, protestant, kterému zahynul syn ve válce), které se ale stejně v konečném důsledku ukážou být klíčovými z hlediska kauzálního dění. Děj je tedy oproštěn od pro zápletku nijak významných událostí a dokonce ani samotným postavám se nedostává dostatek prostoru pro jejich hlubší vykreslení, a to hned z několika následujících důvodů:
1) to není v rámci žánru vůbec nutné, spíše než psychologie postav zde hraje výrazně větší roli psychické rozpoložení samotného diváka, přesněji pak jeho korigování – tzn. navození pocitu paranoii, nejistoty a napětí. Divák tak není s hlavní postavou ztotožněn na základě hlubšího vykreslení, nýbrž skrze fakt, že prožívá to samé.
2) Všechny postavy kolem hlavního hrdiny by měly být vůči němu i divákovi v takové pozici, aby mohly být v rámci paranoidního thrilleru podezřívány, čehož je zpravidla nejlépe dosaženo důsledkem nejednoznačných charakterů. Jednoduše řečeno: čím méně o postavách víme, tím více fabulujeme a tím více přiživujeme osobní paranoiu.
3) Samotná hlavní postava se živí jako tzv. ghost writer, tedy „duch“, který anonymně sepisuje cizí biografie – zůstává osobou ve stínu, o které se potenciální čtenář nikdy nedozví. V tomto případě se jedná o menší symbolickou hru režiséra s divákem, kdy koncept svého vyprávění přizpůsobuje principu práce hlavního hrdiny – on píše za jiné, jakoby psal o sobě, je vlastně „multiosobností“ a jako takový žádnou vlastní osobnost nemá. V celém filmu dokonce ani jednou nepadne hrdinovo pravé jméno, vystupuje tedy jako anonym – stejně jako ve své profesi. Jednotlivé herci pak excelují ve svých partech skrze nejednoznačnost a jemné až tlumené herectví.
V kontrastu té literární strohosti (rozuměj scénář) se pak naplno projevuje Polanského režijní virtuosita, kdy z každé scény dokáže vykřesat maximum a faktem zůstává, že ač se ve filmu toho moc nestane (jedná se prakticky o konverzačku), celá ta podívaná je strhující od začátku do konce. To, že i z pasivních pasáží sálá nezměrné napětí, je vskutku obdivuhodné, což vypovídá nezměrném talentu a zručnosti režiséra. Vizuálně Muž ve stínu pokračuje v zaběhlé tradici Polanského filmů – záběry jsou barevně strohé a vyvážené, přičemž výraznějším rušivým prvkem tu je červená barva. Kompozice záběrů ctí klasickou kinematografii, dynamiky není docíleno rychlým střihem a místo toho je věnována větší pozornost dynamice uvnitř jednotlivých dlouhých (a statických) záběrů.
Ukázka barevného řešení filmu s užitím červené barvy jakožto rušivého prvku v obraze
U Muže ve stínu lze také zpozorovat paralelu mezi linií politika ve filmu a osudy samotného režiséra: postava expremiéra Langa čelí nejasnému obvinění a v případě odcestování (nejen) do USA, jí hrozí okamžité zatčení, což se shoduje i s notoricky známým případem údajného zneužití nezletilé dívky, kterému již od 70.let čelí sám režisér. Lze považovat za ironii osudu, že se několik desítek let trvající spor kolem Polanského vyhrotil zrovna v období postprodukce Muže bez stínu.
Žádné komentáře:
Okomentovat