Ve filmografii Wernera Herzoga lze považovat za zlomový rok 2006, neboť tehdy tento známý německý režisér poprvé natočil film přímo pro hollywoodské studio a zvolenou filmovou řečí se doposud nejvíce přiblížil mainstreamové tvorbě. Snímek Temný úsvit obsahoval spoustu prvků toliko atraktivních pro západní publikum, až se zpočátku zdálo, že se tvůrce zaprodal za cílem uspět u širšího publika a konečně si otevřít dveře do Hollywoodu, kde si moc nepotrpí na autorské vize. V tomto filmu se mísily dva populární žánry, které mají v západní kinematografii dlouhou tradici – válečný film a tzv. vězeňský film (např. Velký útěk, Útěk z Alcatrazu, ad.), přičemž scénář byl sepsán na základě skutečné události, a na to americké publikum také dost dobře slyší. Obavy z autorské regrese se však nakonec nenaplnily, neboť Temný úsvit se navzdory určité žánrové vyhraněnosti po vzoru Herzogových starších filmů opět zaobírá motivem člověka čelícího situacím tak extrémním, až ho dohánějí na hranu šílenství. Zároveň se po Aguirre, hněvu božím a Fitzcarraldu jedná o další film odehrávající se v exotických a nehostinných lokalitách, což souvisí s režisérovou zálibou v cestování a objevovaní nových míst.
O tři roky později obohatil Herzog svou filmografii o další dva filmy vzniknuvší ve Spojených státech. Tím prvním byl Špatnej polda a vedle toho, že do hlavní role byla obsazena celebrita pochybných hereckých kvalit (Nicolas Cage), vzbuzoval nemalé podezření i fakt, že se jedná o předělávku filmu Bad Lieutenant z roku 1992. Remaky nyní v Hollywoodu spolu s komiksovými adaptacemi představují dva nejotřepanější „žánry“, z nichž často vzejdou čistě komerční produkty prosté autorské vize a větších uměleckých hodnot – důkazem budiž pásová výroba produkční společnosti Platinum Dunes parazitující na hororových ikonách. Herzog však už v roce 1979 jeden remake natočil – jednalo se o Upíra Nosferatu, předělávku klasiky němé éry – a nutno podotknout, že vzhledem k novému přístupu k příběhu a faktu, že od původní verze filmové technologie značně pokročily (zvuk, barva, širokoúhlý formát), se rozhodně nejednalo o zbytečný remake. Tento případ se opakoval i v případě Špatnýho poldy (tedy vyjma výrazného technologického pokroku) a Herzog místo otrockého opisu divákům nabídl originální reimaginaci, která z původního filmu vycházela jen volně a tradičním představám o žánrovém filmu (v tomto případě krimi) se vymykala o poznání více, než jak tomu bylo u předešlého Temného úsvitu – viz opomenutí konečné katarze, halucinogenní scény, atd.
Druhým filmem, který spolu se Špatným poldou Herzog v roce 2009 natočil, je My Son, My Son, What Have Ye Done. V podstatě se jedná o časově nechronologickou detektivkou, v níž se hlavní antihrdina po zavraždění vlastní matky schovává v domě obklíčeném policisty, přičemž jeden z detektivů se na základě výpovědí svědků a známých matkovraha snaží sestavit ucelený obraz činu. V tomto filmu je tematizován Oidipovský komplex a nutno podotknout, že Sigmund Freud by vzhledem k působivému vyobrazení vztahu matky se synem při jeho sledování nejspíše zemřel blahem. Ve svých dřívějších filmech se Herzog spolu s dvorním hercem Klausem Kinskim zabýval příběhy postav na hraně mezi šílenstvím, obsesí, a kdoví čím ještě, což platí i pro tento film a pokud lze o Nicolasovi Cageovi v roli Špatnýho poldy říct, že byl ještě pouhou karikaturou blázna Kinského, pak Michael Shannon hrající matkovraha je jeho právoplatným nástupcem. Jeho postava operuje na pomezí "lynchovského" mystéria a čisté psychoanalýzy člověka patologicky semknutého s vlastní matkou, kterou ztvárnila oblíbená herečka Davida Lynche - Grace Zabriskie. Tyto spojitosti s Lynchovou persónou nejsou čistě náhodné, neboť on sám u tohoto filmu působil jako producent a nepochybně se do výsledného díla otiskl (dokonce ani jeho oblíbený trpaslík zde nechybí!). My Son, My Son, What Have Ye Done představuje neobvyklý divácký zážitek, v němž došlo k fúzi rukopisů dvou filmařských velikánů - pánů Lynche a Herzoga. Musím podotknout, že Lynche mám přeci jen o něco raději a proto mi směr, kterým se Herzog na stará kolena ubírá, dělá obrovskou radost.
My Son, My Son, What Have Ye Done po Špatným poldovi režisérovo vzdalování se od mainstreamu v rámci západní tvorby ještě výrazněji prohlubuje a dokazuje, že transformace jeho stylu, bude přeci jen razantnější. Jedná se především o transformaci z hlediska formálního a My Son, My Son, What Have Ye Done lze považovat za režisérův formálně nejvýraznější film. Velká pozornost v něm byla věnována barevnému řešení v rámci mizanscény – růžová barva zde symbolizuje obsesi hrdinovy matky, která zbožňuje plameňáky růžové a podle toho také vypadá interiér i okolí jejího domu. Práce s diegetickým prostředím, pokud se tedy jedná o prostory domu, ve kterém hrdina se svou matkou bydlí, sklouzává k personifikaci, neboť na každém kroku jsou vidět symboly matčiny dominance v podobě talířů s plameňáky, kýčovitých obrazů, soch, atd. Následkem toho růžová barva u diváka vyvolává dojem démoničnosti a lze ji považovat za zárodek hrdinova šílenství, což koresponduje s Herzogovou předešlou tvorbou – prostředí, ve kterém se postavy nacházejí, výrazně ovlivňuje jejich psychiku.
Ještě musím zmínit jeden z výrazných a zároveň i neobvyklých prvků, kterým je inscenace živých obrazů před kamerou, kdy se v rámci jednoho záběru zastaví nikoliv čas, ale pouze postavy v něm a iniciativu pak přebírá hudební složka spolu s celkovou kompozicí – tyto momenty jsou přímo hypnotické, pro běžného diváka však těžko stravitelné, což ostatně platí pro celý film, který ve svém závěru nenabízí uspokojivé rozřešení celého příběhu a ponechává znační prostor pro vlastní interpretaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat