Collateral: osudový thriller z nočního velkoměsta

Po tříhodinovém eposu Nelítostný souboj Michael Mann opět rozvíjí téma konfliktu dvou osobností a zatímco v již zmíněném filmu se jednalo o podobné charaktery stojící na opačných stranách zákona, v Collateral se ústřední dvojice liší i povahově. Taxikář Max (Jamie Foxx) je úzkostlivým snílkem, který se nedokáže rozhoupat k větším činům a má rád pevně stanovený řád věcí. Oproti tomu je nájemný vrah Vincent (nezvykle civilní Tom Cruise) cynickým profesionálem, který je schopen jednat okamžitě a bez zaváhání a improvizace je jeho druhou přirozeností. Ve skutečném světě by byla pravděpodobnost, že se takto rozdílné charaktery setkají a přitom sehrají klíčové role v napínavém kriminálním příběhu, velmi malá, avšak v Collateral se tak opravdu stane a dílem náhody Vincent nastoupí do Maxova taxíku s nabídkou lukrativního obchodu a vedle tučného balíku peněz mu daruje i noční šichtu, na kterou jen tak nezapomene. Max musí s Vincentem absolvovat pět zastávek během jedné noci, avšak hned při té první mu jsou dílem náhody objasněny pravé záměry cizince v luxusním obleku.



V předešlém odstavci byly ve snaze letmo nastínit ústřední zápletku zmíněny hned dvě náhody a vězte, že takovýchto náhod je ve filmu větší množství, přičemž odhalení té poslední představuje finální zvrat, který však při schopnosti „číst“ v postupech narace vlastně ani nemůže být překvapivý. Setkání dvou rozdílných charakterů za tak nezvyklé situace a spolu s tím i další náhody by bylo možné označit za scenáristický konstrukt, který ubírá filmu na uvěřitelnosti a realističnosti, pravda je však taková, že Collateral je ze všech Mannových kriminálních filmů (s výjimkou Manhuntera) z hlediska stavby fabule nejméně realistický film, neboť se takový ani nesnaží být. Na rozdíl od následujícího Mannova filmu – Miami Vice – se zde dočkáme poctivě vybudované úvodní profilace hlavní postavy v duchu hollywoodské informativní vstřícnosti. V porovnání s dobovými Veřejnými nepřáteli a dokonce i s životopisným Alim taktéž více vyniká žánrová vykonstruovanost tohoto filmu, neboť veškeré vyprávění je – na rozdíl od výše zmíněných filmů sestávající z epizodických výseků v rozmezí let – smrsknuto do jediné noci a s odhlédnutím od narativních skoků by se dalo říci, že se odehrává v reálném čase – žádné flashbacky, žádné flashforwardy, pouze přirozeně plynoucí čas po jedné linii, v níž jsou opomenuty méně podstatné okamžiky. Onu žánrovost v tomto ohledu vykazuje fakt, že veškeré dění – veškeré stěžejní body narace – bylo smrsknuto do tohoto časově striktně omezeného pásma, a to nikoliv v duchu realističnosti, nýbrž za účelem naplnění žánrových požadavků.



Bylo by však krátkozraké na základě tohoto odsoudit Collateral za nepravděpodobně vystavěný film naplňující žánrové předpoklady skrze dílo náhody. V příběhu je samotná náhoda tematizována, Vincent o ní mluví jako o osudu a Max ji přisuzuje označení „prostě smůla“. Michael Mann (a další scénáristé) navíc přijal „hru na žánr“, aby diváka smýšlejícího o filmu jakožto o žánrové variaci opisující důvěrně známé postupy překvapil tím, že v určité fázi konvenci zdeformuje, nenaplní nebo dokonce úplně převrátí. Důkazem budiž postava detektiva Fanninga (Mark Ruffalo), která je koncipovaná jako klasický žánrový představitel zákona – vzhledem na pomezí dobráckého poldy hispánského původu a frajera z ulice budí dojem, že dětství prožil v rušné čtvrti a v podsvětí se vyzná proto, že s mnoha z nynějších gaunerů kdysi chodil do třídy a odpoledne s nimi kradl autorádia. Taková rychlá profilace skrze vzhled postavy patří do žánrových vod a je diváčtější než psychologická drobnokresba. Mann tuto postavu staví vysoko nad ostatní představitele zákona a dle diváckých očekávání mu je předurčena úloha ve strhujícím závěru, aby přinejmenším svou obětí napomohl hlavnímu hrdinovi v rozřešení patové situace. Prostřednictvím nečekaného vyústění jedné scény jsou však veškerá divácká očekávání narušena, a právě tímto způsobem Mann ozvláštňuje žánrový film.



S ohledem na již řečené lze Collateral považovat za sofistikovanou žánrovou hru na pomezí mainstreamových preferencí a artové svéráznosti, přičemž divák je překvapován právě v těch chvílích, kdy si začíná být jist směřováním celého příběhu. Takového momentu se dočká i Vincent – přísně žánrová postava obohacená o hlubší (avšak ne zcela jasně čitelnou) psychologii. Jedná se o scénu, kdy taxík projíždí nočním městem, ze kterého jakoby najednou vymizeli veškeří obyvatelé. Max zbystří a pomalu zastaví auto. Vincent na chvíli znejistí – silnice jsou prázdné, proč tedy zastavuje? Najednou přes silnici přeběhne kojot a do popředí vystoupí první tóny skladby Shadow on The Sun od Audioslave. Vincent zbystří, nachází se uprostřed Los Angeles a právě před ním proběhla šelma. Nikdo nevydá ani hlásku, Max i Vincent jsou tiše sdílejí onen jediný magický moment této noci. Vincent – profesionál připravený improvizovat a pohotově jednat za jakékoliv situace, člověk, který se zdá být schopný s chladným odstupem zvládnout každý problém – je najednou překvapený. Je překvapený, že byl svědkem takového momentu (ona náhoda) a zároveň je překvapený, že ho něco vůbec dokázalo překvapit. Tato krátká scéna založená na jemném mimickém herectví, melancholickém vizuálu a hudebním podkresu, je naprosto nežánrová a pro příběh nepodstatná vsuvka. Tyto momenty o pomíjivém kouzlu jednoho momentu, které prohlubují emotivní rovinu příběhu a niterné rozpoložení postav, lze už považovat za Mannův trademark, přičemž nejvíce se jich nachází v Alim a v Miami Vice.



Collateral žánr thrilleru prohlubuje i v rovině dialogové, kdy je do mrtě využito rozdílnosti ústředních postav, a to především pak ve scénách v jedoucím taxíku. Tyto scény jsou čistě konverzační a jejich prostřednictvím se prohlubuje psychologie postav – zároveň je nutné podotknout, že Vincent je rafinovaným profesionálem, který představuje nespolehlivého vypravěče – udržuje odstup a otevření se cizinci je pro něho krajně neprofesionální. I on však několikrát klopýtne a s tím, jak se oslabuje jeho moc nad Maxem, se zároveň prohlubuje jejich vztah, který představuje nakonec ten nejpůsobivější a nejvíce strhující prvek v příběhu, což je na poměry běžných představ o thrilleru pro diváka opět překvapující. Samozřejmě se zde vyskytují i akční scény, kterým dominuje na poměry komorního thrilleru koncepčně rozsáhlá scéna v nočním klubu, kde dojde ke konfrontaci Vincenta s podsvětím i se zásahovým týmem policie. V takovýchto momentech dává Mann vzpomenout na dynamické a naturalisticky pojaté akční scény z Nelítostného souboje a prakticky i z dobového Posledního mohykána. Jindy niterné stavy prohlubující hudební složka pak ve scéně z klubu mění užití a skrze elektronickou skladbu s výraznými beaty udává tempo akce. Jak již bylo u Mannových filmů několikrát opakováno, hudba zde představuje nadstandardně upřednostněný výrazový prostředek ve filmové řeči a režisér byl opět pečlivý při komponování soundtracku (mísí se zde alternativní rock s etnickou a orchestrální hudbou, elektronikou i jazzem).



Z vizuální stránky filmu je hned od prvních minut jasné, kdo celou tu podívanou dirigoval. Mann obecně upřednostňuje noční scény, s čímž úzce souvisí jeho záliba ve vyprávění kriminálních příběhu – kriminálníci jsou přeci nejaktivnější v noci. Vizuál značně ovlivnilo užití digitální kamery, se kterou se Mann seznamoval již při natáčení Aliho a Insidera a v Collateral dal jejímu užití poprvé výraznější prostor. Při vědomí toho, že se vyjma úvodních minut celý film odehrává v noci, a že digitální kamera dokáže noční scenérie zprostředkovat nesrovnatelně věrohodněji než analog, je toto rozhodnutí naprosto pochopitelné. Sice se výrazně zvýšila koncentrace zrna (v případě digitálu spíše „šumu“), avšak noční L.A. je v tomto podání nezaměnitelné – záběry jsou z hlediska tonality i detailního prokreslení bohatší, a to, co by se na běžném filmovém pásu bez užití uměleckého osvícení zcela utápělo ve tmě, je na digitálním záznamu ještě docela dobře čitelné. O dalších výhodách natáčení na digitální kameru jsem se zabýval už v článcích o Alim a Miami Vice, proto nepovažuji za nutné je dále rozvádět.



Collateral je ve své podstatě thrillerem, který staví do kontrastu komorní momenty z interiéru taxíku s akčnějšími pasážemi, které naplno využívají „áčkového“ rozpočtu, přičemž film si sám „uvědomuje“ vlastní žánrovost a pracuje s ní na více sofistikované rovině. Zároveň se jedná o film, ve kterém se ve chladném světle nočního velkoměsta, luxusním šedém obleku a se stejně tak šedým přelivem Tomu Cruiseovi podařilo setřást auru (bývalé) hvězdy první velikosti a stvořit propracovaný charakter skrze herectví nebývalých kvalit.