The Social Network je po Zodiacovi druhým Fincherovým filmem, který vznikl na základě skutečnosti, avšak oproti tříhodinovému eposu z faktografického hlediska přísně rekonstruujícímu pátrání po slavném vrahovi se „ten film o zniku Facebooku“ v nemálo ohledech s realitou rozchází. Rozhodnutí scénáristy Aarona Sordina je však zcela pochopitelné, neboť příběh několika nerdů zakládajících sociální síť je sám o sobě na filmové poměry nepříliš dramatický, a tak bylo v cestě za působivější podívanou třeba příběh v některých ohledech přeformovat. Osobně s tím nemám problém, neboť film založený na realitě striktně nemusí být doslovně reálný (není to rekonstrukce…), a pokud někdo touží po ryzí pravdě, určitě mu k tomu poslouží spousta novinových článků a reportáží, které nemusejí řešit dramatickou problematiku a filmovou řeč celkově. Někdy pravda není až tak působivá, pravdivá není ani hlavní motivace Marka Zuckerberga pro stvoření Facebooku, ale čert to vem, protože ve filmu ta fikční část působí skvěle a díky ní mohl vzniknout skvělý úvodní dialog. Nepřistupujte k filmu se slovy „tak takhle přesně to teda nebylo“, ale místo toho si říkejte: „takhle nějak to víceméně mohlo být“ a věřte, že bude při jeho sledování spokojenější.
Postavy aneb galerie (nejen) hereckých triumfů: Místo zmíněného Zodiaca bych tento film spíše přirovnal ke staršímu Fincherově filmu – Klubu rváčů. Film zaprvé není rekonstrukcí a stejně jako Klub rváčů vypovídá o jedné generaci – v tomto případě to je generace žijící ve světě virtuality. Oba filmy se také neodehrávají „tady a teď“, ale mají svého vypravěče, který zprostředkovává příběh v retrospektivě. Především pak to není film o „tom Facebooku“, samotná aplikace se v hledáčku kamery objeví jen zřídka a představuje pro postavy něco jako „mcguffin“, od něhož se odvíjí zápletka pojednávající o rozpadu přátelství, zradě, spekulativní loupeži, obvinění, atd. Jde tu především o postavy, jejich charakterní transformaci, přešlapy, osudová rozhodnutí, přičemž nejplastičtější postavu představuje samotný Zuckreberg, ať už se svému skutečnému předobrazu podobá nebo ne (podstata jeho jednání je dle mého totožná). Takové výkony si žádají odpovídající herecké výkony a kdybych řekl, že Fincher vyniká právě ve vedení herců, nebylo by to zcela přesné tvrzení – Fincher jakožto perfekcionista vyniká ve všech složkách, a to včetně vedení herců. Je jedno, jakou metodu uplatňuje k dosažení svého cíle (v „pérování“ herců si v ničem nezadá s legendárním Kubrickem), důležité je, že výsledek je vždy – v každé jednotlivé scéně – více než uspokojující. Jesse Eisenberg jako Mark Zuckenberg je vskutku famózní – můžete ho nesnášet, litovat, chápat, opovrhovat jím a ve výsledku na vás působí dojmem živoucího a plastického charakteru. Andrew Garfield v roli Eduarda Saverina, který mě zaujal už v indie dramatu Boy A, za Eisenbergem rozhodně nezaostává, což vlastně platí pro všechny aktéry bez ohledu na velikosti jejich partu. Justin Timberlake jakožto známý zakladatel Napsteru Sean Parker naplno potvrzuje, že v pop-music ho je možná škoda a přes aversi k jeho hudbě musím uznat, že ve filmu je jako ryba ve vodě. Samotnou kapitolou je pak ztvárnění dvojčat Winklevossových – za pomoci moderních digitálních triků si je mohl zahrát jediný herec Armie Hammer a musím uznat, že výsledek je přímo skvělý...Fincher je přece perfekcionista.
Vizuál aneb Fincher opět inovativní: Když se znovu podíváte na jedenáct let starý Klub rváčů, člověk musí prostě žasnout, o jak nadčasový film se jedná – technologie jdou stále kupředu mílovými kroky, ale ani po tolika letech tato Fincherova generační výpověď byť o jediný den nezestárla. Triky jsou stále skvělé, režie znovu a znovu nepřestává fascinovat a ve filmu nenaleznete jediný slabší moment. Tohle všechno je zásluha Finchera, který se nebojí velkých výzev a nepohne se k dalšímu záběru, dokud nedostane to, co chce – a tím míním „dokonalost“. Díky tomuto přístupu není z technického hlediska ani jeden z jeho filmů zastaralý a věřím, že nad kamerovými průlety v Klubu rváčů a vizuálem Podivuhodného případu Benjamina Buttona se budou diváci rozplývat i v dalších deseti letech. The Social Network jakožto konversační drama neposkytuje tolik možností, aby se Fincher se svou vždy inovativní režií vyřádil a nejakčnější scénu zde představuje montážní sekvence nočního života na kolejích/tvorby webové aplikace spolu s veslařským soubojem. Přesto se režisérovi podařilo i prostou dialogovou scénu přetvořit v nebývalý zážitek. Zmíněný veslařský souboj představuje vrcholný okamžik filmu, který je koncipován jako neustále gradující montáž záběrů založená na polaritě, přičemž elektronická předělávka Griegovy klasiky In Hall of The Mountain King tomu dodává nebývalý říz. Strhující zážitek. The Social Network je po Zodiacovi a Podivuhodném případu Benjamina Buttona již třetí film, který Fincher natočil na digitální kameru a užívá jednu z jejich největších předností – možnost natáčení za snížených světelných podmínek. Noční scény byly fascinující už v Zodiacovi, The Social Network jde z technologického hlediska ještě dále a u scén, kdy v jednom záběru temné kouty nepostrádají kresbu, přímé světelné zdroje nejsou dočista vypálené a obloha oplývala oním nádechem, který by klasická 35-ka nikdy nezaznamenala, mi zůstával rozum stát. Množství detailů a barevná škála u nočních scén je přímo dech beroucí. Zároveň i denní scény, u kterých přeci jen digitál občas ztrácí v porovnání s analogem, vypadají skvěle a svým barevným řešením se nevzdalují těm nočním, kterých je převaha.
Hudba aneb Reznor dále rozvíjí směr nastolený koncepčním albem Year Zero: Když odhlédneme od preciznosti ve všech složkách, je The Social Network především dílem tří osobností – režiséra Davida Finchera, scénáristy Aarona Sorkina a jediného stálého člena legendární alternativně rockové kapely Nine Inch Nails – Trenta Reznora, který ve spolupráci s prověřeným producentem Atticusem Rossem k filmu stvořil nádherný soundtrack. Kdyby se na Reznorovo dílo místo názvu filmu dalo logo NIN, dokonale by to fungovalo v kontextu celé tvorby kapely – Reznor prakticky dále rozvíjí směr nastolený koncepčním albem Year Zero, následujícím čistě instrumentálním Ghosts (z něho byly některé motivy užity i na soundtracku…) a zatím posledním přírůstkem The Slip. Osobně jsem rád, že Reznor dostal volné pole působnosti a stvořil další osobité dílo nepodřizující se potřebám Hollywoodu. V tomto ohledu si Fincher s Reznorem padli do noty, protože hudba k celému filmu dokonale sedne a představuje výraznější prvek, než nakolik je zvykem u jiných filmů (postavy občas musejí hudbu „přeřvávat“). Potřebovala Reznorova hudba takový film, jako je The Social Network nebo takový film potřeboval právě Reznorovu hudbu? Nejspíše obojí, jen doufám, že tímto spolupráce mezi Fincherem a Reznorem neskončí. A zároveň doufám, že se konečně podaří dostat na plátno adaptace zmíněného Year Zero.
Žádné komentáře:
Okomentovat