Ačkoliv nemám příliš kladný vztah k matematice a upřednostňuji spíše abstraktnější myšlení (důkazem budiž fakt, že jsem se rozhodl studovat filosofii), musím uznat, že její přesnost a neoblomný řád skrývající se v různých vzorcích mě fascinuje. I v oblasti filosofie však může dojít k prolnutí matematických postupů, a to v případech, kdy je možné aplikovat zavedené vzorce, či dokonce identifikovat nové. Ony vzorce mnohdy představují stěžejní pomůcku při korigování myšlenkového toku, ačkoliv výsledek práce s nimi zpravidla nabývá výrazně abstraktnější formy, než jak tomu je v případě oné matematiky. Pokud je ve zkoumané problematice nalezen takový vzorec, který v několika rovinách nemůže být popřen a souzní s celkovým řádem věcí, lze se ho pevně držet jakožto dogmatu a jeho aplikace zpravidla přináší pozoruhodné výsledky. V případě filmové teorie je takovýto přístup v rozporu s tradičním čtením díla – tedy takovým, jaké praktikuje běžný divák. Existují filmy, které se v souladu s běžným diváctvím mohou jevit jako nepovedené, či dokonce nesmyslné, avšak při hlubší analýze v nich lze nalézt jistý význam, řád a funkčnost. Hranice ovládání – v pořadí již desátý film Jima Jarmusche – představuje právě takový typ filmu – pro běžné publikum značně nedivácký zážitek, z hlediska analytického a interpretačního však nesmírně atraktivní objekt.
Pro důkladnější analýzu jsem podrobil příběh Hranic ovládání důkladné segmentaci příběhu s vidinou objevení určitých vzorců v naraci, neboť se jedná z vypravěčského hlediska o dílo značně neobvyklé, interpretačně náročné, a tím pádem i hodné větší pozornosti. Nutno podotknout, že segmentace vyzrazuje zápletku filmu, avšak z analytického hlediska je takové nakládání s „textem“ zcela nezbytné. Její přeskočení je však tolerovatelné, neboť v následujících odstavcích se pokusím rozebrat závěry z ní vyvozené tak, aby byly bez její znalosti stále pochopitelné.
SEGMENTACE PŘÍBĚHU
Pozn.: vycházím z teorie o neustálém opakování vzorců/prvků, takže ony identifikované prvky budou v segmentaci podtržené
1) Hrdina provádí meditativní cvičení na letištních toaletách.
2) Hrdina se na letišti setkává se dvěma muži, kteří mu zadávají zakázku. Konverzace začíná větou: „Vy nemluvíte španělsky, že?“ Je mu řečeno, aby se díval po houslích.
3) Hrdina v letadle otevírá červenou krabičku od zápalek, vyjme papírek, přečte si ho, zmuchlá, vloží do úst a zapije jedním ze dvou šálků kávy pečlivě naaranžovaných na sklápěcím stolku.
4) Hrdina jede taxíkem do hotelu – dlouhá scéna jízdy se zaběrováním okolí a dominantním hudebním podkresem.
5) Hrdina vejde do hotelového pokoje a nevzrušeně si ho prohlédne.
6) Ráno hrdina provádí meditativní cvičení.
7) Hrdina si na náměstí sedne do kavárny a s číšníkem se dohaduje o tom, že chce dvě espressa v samostatných šálcích. Poprvé řekne více než jen strohé „ano“.
8) Další ráno ve svém bytě opět provádí meditativní cvičení.
9) Hrdina navštěvuje galerii výtvarného umění, prohlíží si obrazy a na jednom z nich vidí housle. V obraze jsou ukryta písmena „f t L“.
10) Hrdina navštěvuje tu samou kavárnu, opět si objednává dvě espressa v samostatných šálcích. Setkává se zde s mužem s futrálem na housle. „Vy nemluvíte španělsky, že?“ zeptá se. „Ne,“ odpoví hrdina. Dále se ho zeptá: „Nezajímáte se náhodou o hudbu?“Hrdina už neodpoví. Vymění si krabičky od sirek (červená za modrou). Po krátkém monologu muž s houslemi odchází, hrdina vyjme z krabičky papírek, přečte si ho, zmačká, vloží do úst a zapije kávou.
11) Hrdina opět navštěvuje galerii – pozoruje obraz nahé dívky ležící na posteli.
12) Ve svém pokoji narazí na nahou dívku ležící s pistolí v ruce na posteli. Sebere jí pistoli se slovy „žádné zbraně“. Ona se ho snaží svést, on odmítá s tím, že nikdy neprovozuje sex, když pracuje. Střih – je noc, oba leží na posteli, ona spí, on ne.
13) Na terase hotelu se hrdina zahledí na město – záběr se přibližuje a rozostřuje, a když se opět zaostří a oddálí, zjišťujeme, že se už díváme na jeho výtvarnou reprodukci. Najednou se nacházíme zpět v galerii, kde hrdina tento obraz pozoruje.
14) Zpět v hotelovém pokoji – nahá dívka se před hrdinou promenáduje v průhledné pláštěnce. Zazvoní jí mobil, hrdina ho okamžitě vypne a odnese se slovy „žádné mobily“. Střih – noc; oba opět leží na jedné posteli – stejný záběr jako předtím.
15) Hrdina opět navštíví kavárnu, opět má před sebou dva pečlivě naaranžované šálky s kávou. Setká se zde s výstředně oblečenou ženou (herečkou). „Vy nemluvíte španělsky, že?“ „Ne.“ Po zmínce o Hitchcockovi se dále zeptá: „Nezajímáte se náhodou o filmy?“. Hrdina neodpoví. Vymění si krabičky a žena odchází (modrá za červenou).
16) Hrdina se na terase hotelu potká s dívkou, která se opět nahá koupe v bazénu a snaží se ho svést – on nevzrušeně odvrací pohled a místo ní pozoruje noční město.
17) V hotelovém pokoji dá dívce krabičku od herečky, v níž jsou diamanty a ona mu za ní dá krabičku s dalším papírkem (červená za modrou). Poté oba poslouchají klasickou hudbu. Dívka se ho zeptá: „Nemáte náhodou rád Schuberta?“ Hrdina neodpovídá. Poté spolu opět leží na posteli.
18) Další den muž odjíždí vlakem. Ve vlaku, kde má před sebou opět dva šálky espressa, kolem něho projde Asiatka a na stolek mu položí červenou krabičku. Sejdou se v kupé, muž na stůl položí modrou krabičku a Asiatka se zeptá: „Vy nemluvíte španělsky, že?“ „Ne.“ Poté se zeptá: „Nezajímáte se náhodou o vědu?“ Muž neodpoví. Po krátkém monologu, si muž zpět na svém místě opět přečte papírek z krabičky, vloží ho do úst a zapije kávou.
19) Hrdina se ubytuje v novém hotelu, nevzrušeně si prohlédne pokoj.
20) Ráno hrdina provádí meditativní cvičení.
21) Při procházce městem si ho všimne parta dětí. „Nejste náhodou americký gangster?“ zeptají se. „Ne.“
22) V noci navštíví podnik po zavírací době, přesto ho tam ale nechají sedět. Obsluha se ho zeptá: „Vy nemluvíte španělsky, že?“ „Ne.“ Muž pozoruje zkoušku španělského tance za doprovodu akustické kytaře, přičemž se jedná o první okamžik, kdy hrdina projeví nějaké emoce – představení se mu líbí, usměje se.
23) V noci se podívá z hotelového pokoje a vidí, že nahá dívka se ubytovala naproti – projde se průhledném plášti po balkóně. Muž sedí v kavárně na náměstíčku, dva šálky espressa vyrovnané před sebou. Setká se zde se starým mužem držícím pouzdro od kytary. „Vy nemluvíte španělsky, že?“ „Ne.“ Stařec se pak zeptá: „Nezajímáte se náhodou o umění?“ Hrdina neodpoví. „O malování třeba?“ Dá letmým pohledem očí najevo, že se stařec asi trefil. Po krátkém monologu si vymění krabičky (červenou za modrou). Stařec mu tam nechá pouzdro s kytarou, řekne: „Život nestojí za nic,“ a odchází. Hrdina si pročte papírek, vloží ho do úst a zapije kávou.
24) Hrdina jde ulicí i s kytarou a všimne si plakátu na film, v němž je ona herečka, se kterou se setkal, ve stejném extravagantním obleku. V další ulici vidí, jak herečku nakládá parta gangsterů do auta a odjíždí.
25) Hrdina cestuje vlakem, v kupé provádí meditativní cvičení a z kytary sundává jednu strunu.
26) Hrdina sedí v kavárně, dvě espressa před sebou. Setkává se zde s Mexičanem. „Vy nemluvíte španělsky, že?“ „Ne.“ „Nezajímáte se náhodou o halucinace?“ Hrdina neodpovídá. Mexičan chce zavolat řidičovi, ale hrdina mu bere mobil se slovy „žádné mobily“. Hrdina dostane červenou krabičku výměnou za kytaru. Přečte si papírek z ní, vloží ho do úst a zapije kávou.
27) Hrdina nasedá do auta s nápisem: „Život nestojí za nic.“ Odjíždí s ženou.
28) Hrdina jede s ženou krajinou – dlouhá scéna jízdy se zaběrováním okolí a dominantním hudebním podkresem.
29) Hrdina se ubytovává v neudržované stavbě. Nevzrušeně si prohlíží interiér.
30) Druhý den pozoruje v domě obraz na stěně, který je však zcela zabalený do bílého prostěradla.
31) Hrdina si z kopce prohlíží úkryt svého cíle střežený ozbrojenými jednotkami.
32) Večer se vrací do domu, kde nachází nahou dívku ležící na posteli a zcela přikrytou bílým prostěradlem. V napůl rozevřené ruce má modrou krabičku. Hrdina ji vymění za červenou. Nevíme jistě, jestli je dívka mrtvá, či zda jen spí.
33) Ještě té noci hrdina provádí v domě jeden ze svých meditativních cviků, který však v závěru exploduje v nervní změť pěstních výpadů.
34) Hrdina stojí na kopci před zdánlivě nedobytnou pevností. STŘIH. Hrdina sedí na gauči uvnitř pevnosti. Jak se tam dostal, nevíme. Do místnosti vejde jeho cíl a po krátkém monologu ho hrdina uškrtí na struně z kytary.
35) Hrdina cestuje vlakem. Otevírá krabičku od sirek, kterou si vzal od dívky – papírek v ní je dočista prázdný. Tentokrát žádné espreso ve dvou šálcích, žádné polykání – papírek pouze zmuchlá a položí si ho na dlaň. Poté ho vrátí zpět do krabičky.
36) Hrdina se opět nachází v galerii. Pozoruje v ní na zdi rozložené bílé prostěradlo – prázdné prostěradlo.
37) Na veřejných toaletách hrdina konečně svléká svůj luxusní oblek a bere si na sebe sportovní soupravu. Poslední krabičku od sirek hází do koše a odchází pryč.
POZNATKY VYPLÝVAJÍCÍ ZE SEGMENTACE
Nejprve je třeba vysvětlit princip oné segmentace – neměla by být zbytečně rozsáhlá a měla by obsahovat především ty nejdůležitější momenty; detaily a prvky, které nejsou stěžejní, je třeba opomenout. Rozsah segmentace není pevně stanoven, ale zpravidla se pohybuje v rozmezí 15-25ti uvedených bodů. V Hranicích ovládání jsem shrnul příběh v 37 bodech, což je ještě nezvyklejší s ohledem na celkovou strohost a, chcete-li, vyprázdněnost příběhu. Důvodem budiž koncipování celé narace, která je velmi neobvyklá. Především je omezena na hledisko hlavního hrdiny, takže divák neví o nic víc než on. Celou situaci navíc stěžuje povaha postavy – profesionálního zabijáka, který je mlčenlivý, nezapojuje se do hovorů, pokud to není krajně nezbytné a nikomu se neotevře. Jedná se o postavu krajně nesdílnou, takže divák nejen že neví víc než ona, ale je si jist jen tím, co udělá explicitně a o zbytku může jen spekulovat. Zatímco postavy, které mlčenlivý zabiják potkává, jsou sdílné velmi – jak rády by vedly dlouhou konverzaci! – on je pouze nástrojem bez osobnosti – vykonává jen to, co je třeba vykonat pro splnění úkolu.
Kouzlo vyprávění v Hranicích ovládání spočívá v tom, že zatímco divák je upnutý ke krajně nesdílné postavě, která je odosobnělá a vyjma vykonávání mise nemá jinou funkci (psychologie a osobní rovina zcela opomenuta!), vnější vlivy, se kterými postava i divák přicházejí do styku, jsou naopak sdílné velmi. Ostatní postavy nadšené do konverzování vedou zdánlivě banální monology, které však při aktivnějším vnímání poskytují spoustu klíčových informací – ony informace jsou však abstraktnější povahy a pak už je jen na divákovi, jak s nimi naloží – tedy, na co z nich abstrahované vzorce aplikuje. Postava extravagantní herečky dokonce přímo komentuje Jarmuschův typický styl, který je v tomto filmu zahnán do extrému. Proč? Protože má zde funkci herečky a ze všech postav nejvíce tíhne k filmovému umění. Skrze ono opakování a variování některých prvků pak divák nabývá dojmu, že se jedná o důležité indicie, avšak i ony postrádají konkrétní význam a je nutné na nich zužitkovat subjektivní interpretaci. Z Hranic ovládání se tak stává nevšední, náročný, ale zároveň i fascinující divácký zážitek, neboť divák je nucen aktivně spolupracovat a dotvářet fabuli a přisuzovat významy na základě oněch indicií. Výsledkem budiž čistě subjektivní prožitek a množství motivů je možné interpretovat různými způsoby.
Pokud se znovu zaměříme na segmentaci příběhu, kde jsem podtržením textu zvýraznil opakující se prvky – tedy proklamované indicie – , lze tvrdit, že téměř každý bod v ní uvedený obsahuje nějaké to vodítko pro diváka. S přihlédnutím k dialogům a indiciím, které se neopakují a tudíž nejsou v segmentaci zohledněny, lze říci, že vodítka nabízí snad dokonce každá scéna. Narace je tedy v tomto ohledu vysoce komunikativní, informační mezery zde vytváří jen uzavřená postava formovaná jako odosobnělý nástroj pro vykonání úkolu – nevíme, proč má být někdo zavražděn a co je zač, protože hrdinu to nezajímá – je to prostě jeho práce, tak ji dělá a nekomplikuje si ji sběrem zbytečných informací. Hranice ovládání jsou tedy ve své podstatě abstraktním dílem – obrazem o nejasných konturách – , ve kterém divák musí aktivně číst a interpretovat si každou minutu s vědomím, že jeho závěry můžou, ale ani nemusejí být správné, přičemž závěr nenabízí jednoznačné rozřešení. Je to film na první pohled prázdný, je to „jen“ kvantum vztyčných bodů zakotvených v časové ose projekce, které si divák musí pospojovat sám a onu prázdnotu pak vyplnit s vlastním přičiněním.
Ve filmu zazní tři (respektive čtyři) věty stěžejní pro mou interpretaci samotného vyprávění:
1) „Použij svou představivost“/“Použil jsem svou představivost“
První verze věty zazní z úst muže zadávajícího úkol hrdinovi a je zároveň radou i pro samotného diváka, aby pochopil princip celého filmu.
Druhá verze zazní jako odpověď z úst hrdiny, když se ho jeho cíl zeptá, jak se „kurva“ dostal do přísně střežené pevnosti nezpozorován a beze zbraně. Toto neví ani divák, neboť narace onen moment přeskočila střihem.
2) „Realita je svémocná“
Tato replika je ještě důležitější a dle mého vysvětluje samotný význam názvu filmu – Hranice ovládání. Narozdíl od reality může být fikce pod vlivem kontroly – může být ovládána. A jaká je hranice ovládání? Řekl bych, že v tomto filmu Jarmusch zkoumá hranice ovládání divákova vnímání, hranice způsobů ovládání fikčního světa. Poskytuje divákovi málo jasných informací výměnou za interpretačně nejednoznačná vodítka, čímž sledování a celkové vyznění filmu značně subjektivizuje. Pokud není fikční film dostatečně ovládán filmařem, přebírá jeho kontrolu samotný divák.
3) „Vesmír nemá žádný střed a žádné okraje“
S ohledem na tuto větu by se dalo říct: Tento fikční vesmír nemá žádný jiný střed kromě hlavní postavy a jako taková ona představuje střed neurčitý – nečitelný. Zároveň tento fikční vesmír nemá žádné zjevné okraje a je pouze na divákovi, aby si je v této abstraktní koláži určil…zároveň se však může spokojit s tím nemít určené žádné okraje.
Co se samotných postav týče, bylo již řečeno, že postrádají psychologii a emotivní hloubku. Ony zároveň představují pouhou podstatu objektů se stejnými účely – v „bondovkách“ jsou variováni záporáci, ačkoliv jejich účel je téměř vždy stejný, zde nedochází k variacím – vizuálně jsou žánrovými figurkami, avšak mentálně a emotivně strádají v rozporu se žánrovými očekáváními.
Hlavní postava, kterou neustále doprovázíme, je ze všech nejméně čitelná, protože nedává najevo emoce (s výjimkou sledování zkoušky španělského tance) a vlastně téměř nikdy nereaguje na vnější podněty, pokud si to nežádá splnění úkolu. Nedalo by se však říct, že se jedná o postavu plochou – ona je propracovaná, avšak jiným způsobem, než je běžné. Důkazem budiž dva momenty ve filmu:
1) Hrdina si se svými kontakty neustále vyměňuje krabičky od sirek, v nichž jsou ukryté papírky s podivnými kódy (viz segmentace). Není důležité, co ty šifry znamenají, ony představují abstrakci, což je však pro běžného diváka těžko stravitelné, neboť sběru těchto kódů, je (zdánlivě!) věnována většina stopáže. Důležité je, že papírky jsou plné šifer do té doby, než se hrdinovi podaří splnit úkol. Poté, co je úkol splněn, hrdina otevře poslední krabičku a papír v ní je už prázdný. Co to znamená? Znamená to, že postava v tomto filmu žila pro svůj úkol, potlačovala pro něho svou osobnost, psychologii, emoce…postavu určovaly činy. Najednou je úkol splněn a není nutné dělat něco dalšího. Osobnost není obnovena a postava najednou představuje nečinný „nástroj“ – je prázdná jako ten papír. Stejně tak po splnění úkolu hrdina v galerii umění již nesleduje obraz, nýbrž prázdný – bílý – kus látky pověšený na stěně.
2) V samotném závěru hrdina svléká anonymní oblek a obléká si mikinu v barvách Ghany s nášivkou afrického kontinentu – splnil svůj účel, který ho určoval, a nyní již bez účelu přijímá vizuální typizaci – už není nic jiného, co by ho mohlo určovat.
Hranice ovládání představují Jarmuschovo nejsoustředěnější dílo. Je to film, který neuspokojí pasivního diváka, naopak je přímo od základu stavěn na principu aktivního diváctví a s tím spojené subjektivní interpretace a v tom je i jeho největší síla (pro běžného diváka spíš slabina). Jakožto experiment tento film z hlediska korigování divácké percepce zachází snad nejdál ze všech mně známých filmů a odmítnutí mnohými z diváků je zcela pochopitelné. Já osobně Hranice ovládání považuji za jeden z vrcholů postmoderní tvorby.
sangat bagus sekali
OdpovědětVymazat