Paranoid Park divákovi zprostředkovává příběh ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny Alexe, čehož je docíleno retrospektivním vyprávěním ve formě deníku, který si Alex píše a jehož prostřednictvím se snaží zrekonstruovat tragédii na kolejišti, události, které jí předcházely, události, ve které tragédie vyústila a následky, které zanechala. Vyprávění je tak omezeno na Alexovo subjektivní prožívání událostí, čemuž se podřizuje i formální stránka filmu. Ve filmu je hojně využíváno zpomalených záběru pro vyjádření určitého stavu mysli hrdiny, což navíc podtrhuje i zvuková stopa, která má převážně ambientní charakter. Samotný syžet je také podřízen postavě, neboť divákovi podává informace stejným způsobem, jak je zachytil sám Alex – ten v deníku popisuje události právě tak, jak si je pamatuje on sám, tedy výhradně ze svého hlediska, což naraci omezuje na jeho subjektivní chápání a prožívání daných událostí. Jediný prvek, který se tomuto systému subjektivizace vyprávění výrazněji vymyká, je hudební doprovod – nediegetický prvek, který se v některých scénách svou náladou staví do opozice s aktuálním psychickým rozpoložením postavy. Jako dominantní prvek v tomto filmu se mi jeví právě již zmíněná subjektivizace vyprávění, kdy jsou počitky hlavního hrdiny přenášeny přímo na diváka, a to prostřednictvím syžetu, narativní struktury i samotného filmového stylu.
1. Alex přichází na pobřeží a začíná psát deník.
2. Alex je ve škole předvolán k výslechu ohledně smrti hlídače vedeným detektivem Richardem Lu. Detektiv Lu říká Alexovi, že bylo z řeky vyloveno skateboardové prkno, na kterém bylo nalezeno DNA mrtvého hlídače. Podezřelým je tedy skateboardista.
3. Alex a Jared poprvé navštěvují Paranoid Park.
4. Jared dává přednost své přítelkyni před opětovnou návštěvou Paranoid Parku s Alexem, přičemž Alexovi říká, že může přespat u něho doma.
5. Alex přijíždí do Paranoid Parku sám, přemýšlí tam o bortícím se vztahu svých rodičů a o své přítelkyni.
6. Alex se v Paranoid Parku seznamuje se Scratchem, který se ptá Alexe, jestli by se s ním nechtěl svézt na vlaku. Alex souhlasí.
7. Alex v nějakém domě strká špinavé oblečení do odpadkového pytle a snaží se někomu dovolat.
8. Alex se v restauraci baví s Macy o rozchodu s Jennifer.
9. Jennifer zastaví Alexe na chodbě ve škole, aby si s ním domluvila společné odpoledne.
10. Alex a Jennifer si v obchodě zkoušejí oblečení.
11. Alex si sedá do Jaredova auta. Jared se diví, že si Alex pořídil nové skateboardové prkno.
12. Alex se doma dívá na televizi, kde se zrovna vysílá zpráva o úmrtí hlídače na kolejišti nedaleko Paranoid Parku. Alex je touto zprávou očividně zdrcen.
13. Alex si čte v novinách o úmrtí hlídače.
14. Alex je ve škole spolu s dalšími skateboardisty předvolán do kancéláře ředitele, kde na ně čeká detektiv Lu, aby je obeznámil s případem mrtvého hlídače a započal tak vyšetřování uvnitř skateboardistické komunity.
15. Fotografie těla hlídače nalezeného na místě činu, které detektiv Lu ukázal všem skateboardistům, v Alexovi probudily vzpomínky na noc, kdy se šel spolu se Scratchem svézt na vlaku.
16. Scratch s Alexem naskakují na vlak. Místní hlídač, který si jich všiml, je doběhne a začne mlátit Alexe baterkou. Alex ho praští do hlavy skateboardem, hlídač ztrácí rovnováhu a padá pod protijedoucí vlak, který ho přepůlí. Scratch i Alex utíkají z místa činu.
17. Rozrušený Alex z mostu hází své prkno do řeky. Následně si všímá, že je jeho oblečení od krve.
18. Alex se v Jaredově vysvlékne ze zakrváceného oblečení a zabalí ho do pytle na odpadky (prodloužená verze segmentu č. 7).
19. Alex má potřebu se někomu svěřit, tak se rozhodne zavolat svému otci, který nyní bydlí se strýcem Tommym u jezera, ale jakmile začne telefon vyzvánět, Alex to okamžitě položí.
20. Následující den Alex vyhazuje odpadkový pytel se zakrváceným oblečením do popelnice v jedné zapadlé uličce.
21. Doma matka říká Alexovi, že ráno volal strýc Tommy a říkal, že měl na záznamníku zmeškaný hovor od nějakého Fitche, což je Jaredovo příjmení. Matka se ptá Alexe, jestli to nevolal on Tommymu, když té noci spal u Jareda. Alex se nepřizná.
22. Macy se v kavárně snaží sblížit s Alexem a spolu s kamarádkou ho zve do kina. Alex nemá zájem.
23. Alex si ve Skate shopu kupuje nový skateboard (ten, na který se ptal Jared Alexe v segmentu č. 11).
24. Jennifer si vede Alexe k sobě domů, kde se poprvé milují. Alex je myšlenkami ale někde úplně jinde.
25. Alexův otec si ve sklepě balí věci a přitom Alexovi vysvětluje, jak je to mezi ním a jeho matkou. Nezapomene se zmínit o tom, že bude zatím bydlet se strýcem Tommym u jezera.
26. Alex navštíví Jennifer na zkoušce roztleskávaček, aby jí řekl, že se s ní rozchází.
27. Macy, která na Alexovi poznala, že ho něco trápí, aniž by věděla, co to přesně je,mu poradí, aby se ze svého problému vypsal a pak svou zpověď klidně spálil bez toho, aby ji někdo vůbec četl.
28. Alex doma dokončuje deník slovy: „Tak Macy, už je pozdě. Končím.“
29. Alex venku strká do ohně jeden papír z deníku za druhým.
SUBJEKTIVIZOVANÉ VYPRÁVĚNÍPříběh Paranoid Parku je vyprávěn nechronologicky, Alex divákovi zprostředkovává svůj příběh prostřednictvím deníku (tedy formou flashbacku), který píše poněkud chaoticky – nahodile za sebe skládá útržky událostí tak, jak se mu v mysli zrovna vynoří. Dalo by se tedy říct, že narativní struktura tak opisuje myšlenkové pochody hrdiny a vyprávění je jakousi rekonstrukcí událostí pramenící přímo z jeho mysli. Sám Alex hned v prvních minutách dodává: „Nepíšu to úplně popořadě, nakonec to ale všechno dostanu na papír,“ čímž prakticky popisuje stavbu syžetu. Nechronologické řazení scén zapříčiňuje dezorientaci diváka v čase a v některých případech i v prostoru. Například v jedné scéně jsme svědky toho, jak se Alex v jednom domě převléká, špinavé oblečení strká do pytle na odpadky a následně se snaží někomu dovolat (segment č. 7). Divák zatím neznalý jakýchkoliv návazností si tuto scénu může časově těžko zařadit a jeho prvotní hypotéza je taková, že se Alex nachází ve svém domě. Později ve filmu se v jedné scéně dozvídáme, že Alexovo oblečení bylo potřísněné krví hlídače té noci, kdy měl Alex přespat u Jareda. Po odhalení těchto skutečností lze už odvodit, že se dříve těžko rozluštitelná scéna odehrála ještě té noci, kdy došlo ke smrti hlídače a Alex měl zrovna přespat u Jareda a hypotéza o tom, že se Alex tehdy nacházel ve svém domě, byla tedy mylná. Tato scéna se ve filmu navíc opakuje (segment č.18), tentokrát je ale celistvější (v segmentu č. 7 sice padla zmínka o tom, že se Alex převlékl ze špinavého oblečení, ale oproti segmentu č. 18 zde chyběl záběr, ve kterém je jasně vidět, že to oblečení bylo zakrvácené) a je zachována chronologická posloupnost mezí ní a událostmi, které jí té noci předcházely. Skládání fabule je díky narušování časové a prostorové kontinuity pro diváka zpočátku poněkud komplikované, ale s postupným odhalováním nových skutečností a zpočátku těžko odhadnutelných smyslů některých scén získává fabule stále výraznější rysy, aby si divák mohl na konci filmu udělat celkem jasnou představu o příběhu z hlediska časové souslednosti, kauzality a prostoru.
Z hlediska kauzality jsou divákovi prezentovány nejdříve následky a až postupem času se Alex ve svém vyprávění dostává k samotnému prvopočátku – události, která započne řetězec změn. Pokud pomineme počáteční zatajování příčiny z důvodu vyvolání zvědavosti u diváka, je to Alexův strach z dopadení a pocit viny, díky nimž jsou pro něho důležitější následky incidentu, které ve svém vyprávění upřednostňuje před samotným incidentem (tedy příčinou) a jelikož je narace Alexovým čistě subjektivním prožitkem, musí se řídit podle jeho myšlenkových pochodů.
Základním modelem vývoje tu je zpověď hlavního hrdiny, jeho potřeba svěřit se s problémem, který ho tíží, čímž je neúmyslné zabití člověka. Alex po ničem nepátrá, všechna fakta mu jsou známá, on se jen snaží dostat na papír všechny okolnosti tragédie, kterou zavinil, aby se mu tak prostřednictvím této deníkové zpovědi ulevilo. On jako vypravěč (pevně ukotvený v diegetickém světě) operuje pouze se svými vlastními vzpomínkami, takže události, kterých se sám neúčastnil, se ve filmu vůbec nevyskytují. Divák tedy prožívá jen to, co uvízlo v Alexově mysli, je plně závislý na jeho subjektivním vnímání a to, co neví Alex, se nedozví ani on. Například o průběhu vyšetřování úmrtí hlídače se toho divák nedozví o nic více než sám Alex při výsleších vedených detektivem Lu. Přitom u klasicky pojatých filmů zabývajících se vraždou je vyšetřování stěžejní linkou vyprávění, ne tak u Paranoid Parku, protože ten se primárně nezabývá samotným zločinem, jako tomu je například u kriminálek, ale jeho aplikací na mysl dospívajícího jedince a následky z toho vyvozené. Není důležité, jak pokračuje vyšetřování potenciální vraždy, přednější je Alexův strach z možného dopadení a pocit úzkosti z toho, že neví, jestli ho detektiv Lu podezřívá. Rozsah fabulačních informací je tedy omezený na postavu Alexe, který toho ale paradoxně ví více než ostatní postavy (pokud pomineme vedlejší postavu Scratche, tak právě Alex je jediný, kdo ví, co se přesně stalo osudové noci na kolejišti poblíž Paranoid Parku). Hloubka fabulačních informací je veliká, narace se prakticky omezuje na popis toho, co postava vidí a slyší ze svého hlediska (tzv. percepční subjektivita) a zároveň divákovi zprostředkovává i to, co si postava myslí (tzv. mentální subjektivita), a to převážně prostřednictvím vnitřních monologů nebo Alexova voice-overu jako vypravěče.
V porovnání s modelem klasického hollywoodského filmu je Paranoid Park poněkud nekonvenčním počinem. Jestli má hlavní postava v klasickém hollywoodském filmu obvykle hned od začátku jasně stanovené cíle, tak postava Alexe téměř po celou stopáž filmu tápe, ať už jde o řešení svých problémů nebo vztah s přítelkyní. Jistá je jedině jeho touha uniknout od všech starostí, které ho tíží a může pouze doufat, že mu v tom psaná zpověď pomůže. Zmatenost hrdiny jde v Paranoid Parku ruku v ruce s matoucí narativní strukturou a to je jeden z dalších rozdílů mezi vyprávěním v tomto filmu a vyprávěním v klasickém hollywoodském filmu, kde je kladen důraz na co nejsrozumitelnější podání děje s pokud možno co nejmenšími nároky kladenými na psychickou aktivitu diváka. Dalo by se říci, že klasický hollywoodský film klouže ve svém tématu po povrchu a je pro něj nejdůležitější jasné podání děje, zatímco Paranoid Park se nevyhýbá nejednoznačnosti a proniká více do hloubky a podstaty věcí, především tedy samotné postavy Alexe, čímž má blíže k umělecké naraci oproti té klasické. Ve filmu se také vyskytuje nemalé množství narativně vyprázdněných scén, ať už jde o Alexovy průchody chodbou školy nebo scény, kdy postavy prosté jakékoliv aktivity mlčí a film se v tu chvíli zaměřuje výhradně na emocionální rovinu. Syžet filmu je více redundantní (vytěsňuje nadbytečné informace), něž jak tomu je zvykem u klasického hollywoodského filmu, ve vyprávění není stanoven žádný deadline, který v klasické naraci vytváří kauzalitu a je hnacím motorem postav a náhoda má v příběhu velkou roli (zabití hlídače bylo dílem náhody, byla to velká náhoda, že hlídač spadl na protější koleje, po kterých zrovna přijížděl vlak). Naraci Paranoid Parku lze tedy soudě dle výše uvedených znaků označit jako uměleckou.
Ve vztahu syžetu a fabule z hlediska času je doba trvání události explicitně ukázaných (tedy syžetu) výrazně kratší oproti celkovému trvání fabule, neboť příběh pokrývá časové rozmezí něco přes jeden měsíc (Alex jako vypravěč poznamená, že byl k výslechu přizván měsíc po incidentu na kolejišti). Naopak v některých scénách je trvání syžetu delší, než jak tomu je u fabule, čímž jsou konkrétně míněny zpomalené záběry. Z hlediska prostoru je syžet méně konkrétní, než bývá zvykem, čehož bývá dosaženo převážně kladením velkého důrazu na postavy na úkor prostředí a malou hloubkou ostrosti při snímání, díky čemuž je orientace v prostoru pro diváka obtížnější. V momentech, kdy je obraz kompletně rozostřený, nabývá vnímání prostoru až abstraktního rázu.
POSTAVA JAKO CENTRUM ZÁJMU FILMOVÉHO STYLU
Filmový styl v Paranoid Parku je stejně jako narace podřízen subjektivnímu vnímání hlavního hrdiny, pouze zvuková stopa v některých momentech vybočuje při používání hudebního doprovodu, který je neadekvátní k aktuálnímu psychickému rozpoložení hlavního hrdiny, čímž dění ve filmu ironizuje. Z hlediska mizanscény jsou upřednostňovány postavy (především postava Alexe), které často zabírají majoritní část ve snímaném prostoru, což je pochopitelné při faktu, že se film předně zabývá vnitřními pochody postav. Prostředí ve filmu je konstruováno realisticky, aranžmá jednotlivých prvků před kamerou bývá opomenuto a jistý kompoziční řád v záběrech jim dodává až umístění kamery v prostoru. V prostorovém plánu je postava Alexe téměř vždy v úplném popředí, neboť ona je hlavním tématem filmu, ve středním plánu se nacházejí buď ostatní postavy, se kterými je Alex v interakci, anebo střední plán úplně splývá s pozadím a tvoří tak prostorově plochou kulisu, jakýsi pouhý vyprázdněný doplněk ustavující Alexe v prostoru, který je v některých momentech uveden do abstraktní roviny prostřednictvím nízké hloubky ostrosti. Mizanscéně tedy převážně vládne postava Alexe jako dominantní prvek, zatímco zbylé prvky jsou většinou upozaděny, aby zbytečně neodváděly pozornost jiným směrem. Tělesný výraz postav je převážně statický, pomineme-li několik Alexových systematicky totožných průchodů, dokumentární záběry skateboardistů a scénu na kolejišti, která je tou nejdynamičtější a nejakčnější v celém filmu. Postavy na začátku scény vejdou do snímaného prostoru a zaujmou určitou pozici, která se až do konce dané scény většinou dál nemění. Pokud jde o tělesný výraz, postavy jednají velmi laxně a téměř úplně se oprošťují od výraznější gestikulace a řeči těla celkově. Centrem jejich projevu je obličej a dialogy, čemuž se přizpůsobuje i celá stavba mizanscény, která by se dala stručně charakterizovat jako strohá nebo minimalisticky vystavěná. V hlediska make-upu a kostýmu nejsou postavy výrazněji stylizované, i zde je kladen velký důraz na realističnost a přirozenost, proto nemá například postava dospívající Macy zakryté akné, zato líbivá Jennifer je snad jedinou postavou s výraznějším líčením. U klasického hollywoodského filmu bývá zvykem, že jsou důležité postavy vizuálně zvýrazněny nějakým pro ně typickým oblečením nebo specifickou rekvizitou, ne tak v Paranoid Parku. Zde postavy skateboardistů sice nosí pro ně typické oblečení a jejich zařazení do komunity podtrhuje i rekvizita v podobě skateboardu, který nosí stále s sebou, ale jako jednotlivé persóny už rozlišovány nijak nejsou, jako tomu bylo například ve Zběsilosti v srdci Davida Lynche, kde hlavní postava Sailora nosí sako z hadí kůže, o kterém sám v jedné scéně říká, že je neodmyslitelnou součástí jeho personality. Je tomu tak opět proto, že důležitější než exprese jsou vnitřní pochody postav a jakákoliv takto povrchní vizuální prezentace by zbytečně odváděla pozornost.
Ve filmu jsou použity dva druhy filmového materiálu. Po většinu stopáže byl použit 35mm formát, pouze narativně vyprázdněná intermezza, která zobrazují výjevy ze života skateboardistů, se natáčely na 8mm formát, což se projevilo výrazně vyšší zrnitostí a užší škálou šedi. Tyto nenarativní vložky jsou zároveň jedinými částmi filmu s vysokým sebevědomím, neboť je v některých záběrech explicitně upozorňováno na to, že se jedná o film, ať už šlo o záběry, ve kterých se protagonisté dívali přímo do kamery vědomi toho, že jsou natáčeni a v některých záběrech byla viditelná dokonce i sluneční clona objektivu a cenzura v podobě černého čtverce, která zakrývala obličeje některých osob. Kompozici obrazu dominují postavy, které jsou snímány převážně v polodetailech a detailech s důrazem na mimiku obličeje, přičemž prostor kolem nich bývá upozaděn nebo rozbitý za použití nízké hloubky ostrosti. Zvláštním způsobem jsou snímány dialogové scény, kdy není dodržován postup snímání záběr/protizáběr, ale místo toho kamera snímá pouze jednu z postav účastnících se dialogu. Například ve scéně, kdy Alex rozmlouvá s Jennifer na chodbě ve škole, je kamera po celou dobu upnuta pouze na Jennifer a Alex se nachází mimoobrazovém prostoru. Až na konci dialogové scény následuje střih na Alexe, který scénu nějakým způsobem ukončí. Stejný vzorec je použitý i ve scéně odehrávající se v kavárně, kdy Alex vede dialog s Macy. Nezvykle je natočena i scéna Alexova rozhovoru s detektivem Lu, kdy se ustavující záběr pomalou jízdou přerámuje na Alexe a detektiva Lu, který je hlavním hybatelem scény, ze záběru vytěsní, aby mohla být veškerá pozornost soustředěna na Alexovy reakce. Vyjma scén, kdy Alex prochází určitou lokací, zatímco ho kamera zabírá frontálně a pohybuje se zároveň s ním, nebo se naopak plíží za jeho zády, je většina záběrů převážně statická, některé záběry jsou ale točené steady-camem, takže je obraz poněkud roztřesený.
Hloubka ostrosti je dalším vizuálním faktorem, který subjektivizuje vnímání filmu v rámci stylu. Například ve scéně, kdy se Alex baví se svým otcem je Alex v prvním plánu zaostřený a pozadí je rozostřené i spolu s jeho otcem, který na Alexe sice mluví, ten je ale v tu chvíli myšlenkami někde úplně jinde, což je vyobrazeno právě ve formě rozostření. Využitím hloubky ostrosti je originálně zobrazen Alexův stav mysli i ve scéně, kdy se otřesený Alex vrací domů z kolejiště. Je to konkrétně záběr na noční město v bouři, kdy se obraz rozostří pokaždé když zahřmí, což výrazně napomáhá k budování pochmurné atmosféry, která jde ruku v ruce s Alexovým momentálním psychickým rozpoložením a zároveň se jedná o originální skloubení obrazové a zvukové složky.
Nejzajímavějším prvkem filmového stylu je bezesporu zvuková stopa. Ta v některých momentech svou náladou opisuje Alexovo momentální psychické rozpoložení, aby ho v další scéně ironizovala použitím hudebního podkresu, který je v přímém rozporu s děním ve filmu. Když ve scéně, kde se Alex sprchuje té noci, kdy zavinil smrt hlídače, zvuková stopa tvořená roztodivnými ambientními ruchy postupně nabírá na intenzitě a zvyšuje tak napětí scény až na samou mez únosnosti, čímž koresponduje s Alexovým sílícím vnitřním napětím, přenáší toto napětí i na diváka. Naopak například pro scénu, kdy je Alex předvolán k výslechu, při němž mu hrozí, že bude odhalena pravda o jeho hrůzném činu, byla jako hudební podkres zvolena veselá a energická skladba Billyho Swana I Can Help, což je v rozporu se samotným obsahem scény, co se nálady týče. Jindy je zvuk ve scénách potlačen úplně a je tím zdůrazněna vnitřní vyprahlost postav.
ZÁVĚR
Dominantou, tedy ozvláštňujícím prvkem, který ovlivňuje naraci i filmový styl, se ukázala být subjektivizace. Jinými slovy je vyprávění spolu se stylem Paranoid Parku podřízeno subjektivnímu vnímání hlavní postavy Alexe, což je ve filmu ospravedlněno tím, že Alex v ději pouze neúčinkuje, on sám ho zároveň i vypráví. A jelikož je vypravěč součástí diegetického světa i hlavní postavou v ději, nabízí se tu možnost rekonstrukce děje přímo z jeho pohledu, čehož film plně využívá snad ve všech svých rovinách vyjma jednoho výrazně nediegetického prvku, kterým je hudební doprovod. Tento přístup má vedle snazšího proniknutí do nitra postavy za následek i opomenutí některých informací o fabuli, neboť v zájmu subjektivního přístupu k vyprávění nemůže divák vědět více, než kolik toho ví samotný vypravěč, díky čemuž zůstávají některý otázky nezodpovězeny a divákova zvědavost tak není plně uspokojena (například o samotném vyšetřování se toho divák dozví minimum). Jelikož je ale ústředním tématem právě samotná postava a její subjektivní pohled na události, nemůžeme to brát jako nedostatek.
Jako implicitní význam ve filmu spatřuji studii konfrontace dospívajícího jedince s „dospělým“ problémem, a tím, jaký má tento problém dopad na jeho psychiku. Alex, kterého nejvíce tíží rozpadající se manželství jeho rodičů a nefunkční vztah z donucení s Jennifer, neúmyslně zaviní smrt člověka a náhle je před ním problém nesrovnatelně vyšších rozměrů. Vzhledem k závažnosti prohřešku se Alex nemůže na nikoho obrátit a tak zůstává sám uvržený do krutého světa dospělých, kde ho může postihnout vyšší trest, než je třídní důtka nebo domácí vězení. Pocit viny, strach z dopadení a snaha o vykoupení, tak to jsou hlavní témata Paranoid Parku.
Z hlediska symptomatického významu film vyobrazuje nynější mládež tápající v tomto světě, otupělou, znuděnou, která je konfrontována s problémy, do kterých ještě nedospěla a chybí jí pevné rodinné zázemí. Jediným jejím únikem je rebelie a skateboardové prkno. Dalo by se to nazvat jako symptom mládeže v disfunkční společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat