Američan (American, The; Anton Corbijn, USA)
Zápletka Američana diváka přímo vybízí k tomu, aby si o filmu udělal mylný obrázek, že se jedná o tradiční thriller, ve kterém nebude nouze o akční konfrontace a vše vyvrcholí strhujícím finálním zúčtováním. Během vyprávění jsou sice naplněna jistá klišé a vyústění celého příběhu není ničím překvapivým, což přímo nabádá k aplikování určitých vzorců při sledování, avšak navzdory povědomé fabuli film prostě není určen pro mainstreamové publikum. U Američana představuje pro tradičního diváka kámen úrazu fakt, že tvůrci přehodnotili důležitost jednotlivých aspektů příběhu a onen žánrový film tak posunuli do značně lyričtější – až meditativní – formy. Američan tematizuje zenovou tradici, neboť hrdina – onen titulní Američan – se dobere k pravdě o životě a jeho podstatě skrze „probuzení“ z dosavadního života. Zatímco kněz se ho snaží „probudit“ během strohých – avšak oduševnělých – rozmluv a selhává, hrdina se toho pravého „probuzení“ dobere až skrze lásku k ženě, což přímo koresponduje s teorií zen-buddhismu hlásající, že člověk se skutečného poznání dobere skrze srdce, nikoliv skrze rozmluvy a přímé čtení textů.
Vizuální stránku filmu nepochybně výrazně ovlivnil fakt, že vznikal pod režijním dohledem Antona Corbijna, slavného nizozemského fotografa. Každý jednotlivý záběr oplývá precizní kompozicí, přičemž velký důraz je kladen na práci s hloubkou ostrosti (vede divákovu pozornost) a mizanscénou – konkrétně pak na vnitrozáběrové aranžmá a barevnou vyváženost. Je fascinující, jakými „prostými“ prostředky dokáže Corbijn uhranout, aniž by si vypomáhal expresivnějším osvětlováním nebo modifikovanou škálou barev. V záběrech celků italské vesnice a přilehlého prostředí užívá důmyslné kompozice a tvoří tak vyvážené geometrické celky. Ženy oděné do přesně zvolených šatů zase snímá tak, že téměř každý záběr s nimi by našel uplatnění v časopise Vanity Fair a akční sekvence, kterých je minimum, zase v kontrastu s dnešními trendy vykazují až nezvyklý klid, pečlivé záběrování, přičemž místo zběsilého střihu je v nich budováno napětí skrze pečlivou montáž. Američan představuje melancholický návrat ke kinematografii 60.-70. let, přičemž výsledný divácký požitek by se dal přirovnat k estetizované meditaci. Pro někoho možná bezbřehá nuda, pro mě však jeden z vrcholných diváckých zážitků roku.
Boy (Taika Waititi, Nový Zéland)
Novozélandský Boy spadá do skupiny indie filmů hemžících se podivnými postavami (hranice mezi retardací a svérázností se v nich stírá), mezi něž patří Napoleon Dynamite Jareda Hesse, stejně tak i jeho nedoceněný Nacho Libre, nebo Eagle vs. Shark, což je mimochodem předešlý film tvůrce Boye. Bizarnost se zde změnila v každodenní rutinu a nepochybuji, že i amerického krále podivnosti Wese Andersona by postavy Taika Waititi dokázaly lehce vykolejit. Film je hned od první minuty neskutečně zábavnou podívanou mísící nekorektní humor s dětským nadhledem a prostřednictvím Boyova mladšího bratra nám je sem tam připomínána i nespoutanost dětské fantazie (např. skrze dětskou „sešitovou“ animaci nebo bollywoodské taneční číslo představující hospodskou rvačku). Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se často smíchy svíjel v křečích, nezřídka mi spadla čelist v úžasu nad konáním některých postav a po celou stopáž mě neopouštěl blažený úsměv spokojeného diváka. Pravda, onen úsměv se ke konci lehce pokroutil, kdy se naplno odhalila dramatická linie příběhu pojednávající o nefunkční rodině a nenaplněné roli otce. Není to však onen nepříjemný náladový zvrat, jaké musíme přetrpět v moralizujících amerických komediích, zde to zapadá do celého konceptu, neboť Boy není jen nespoutanou zábavou, ale i funkčním rodinným dramatem. Ono drama je však podané s neobvyklou lehkostí, po většinu času představuje jakési naléhavé pnutí vyvěrávající skrze neustálý příval skvělého humoru. Najde se zde pár momentů, při jejichž sledování zamrazí, to ale nic nemění na tom, že Boy je pro mě jedním z nejpříjemnějších filmových zážitků roku. Zásluhu na tom máji nepochybně i skvělí herci, u nichž se mi nepodařilo najít jediný slabý článek. Nejvíce překvapili dětští představitelé, kteří nejen svou „buranskou“ angličtinou neustále spolehlivě rozesmávají, zároveň s přehledem zvládají i složitější party v oněch dramatických momentech. Nejlépe vykreslená je postava otce Alameina seniora a.k.a Šóguna, který vám v jednu chvíli připadá jako nejsympatičtější a nejzábavnější postava na celém Novém Zélandu a po pár minutách byste mu zase nejradši natáhli za to, jak je nezodpovědný vůči vlastní rodině.
P.S.: Michael Jackson.
Černá labuť (Black Swan; Darren Aronofsky, USA)
Darren Aronofsky rozšiřuje svou filmovou sérii o sebedestruktivní touze a zhoubné závislosti o další výborný počin a opět nabízí dech beroucí divácký zážitek. Tentokráte se jedná o příběh pojednávající o baletce, která touží po dokonalosti natolik, až to vyústí v rozklad její osobnosti, z čehož režisér vytvořil hnací motor celého filmu a svéráznou parafrázi na Čajkovského Labutí jezero proměnil v nervy drásající psychologický thriller. Ozvláštňující prvky v příběhu představují explicitně podané projevy choré mysli, které Aronofsky koncipoval na pomezí hororu, který je, nutno dodat, velmi tělesný a při větší syrovosti a „masitosti“ by se dal přirovnat k tvorbě kanadského zvrhlíka Davida Cronenberga. Aronofsky se nezdráhá proniknout do nejniternějších zákoutí hrdinčiny mysli, jejich obrazy následně výrazně estetizuje a dále už je na divákovi, aby jim přiřadil správný význam, přičemž spousta z nich je zcela zřejmá. Za zmínku stojí na poměry dnešního Hollywoodu nezvykle velká sexuální otevřenost a ačkoliv se v Černé labuti nedočkáme explicitní nahoty jako například ve Verhoevenově thrilleru Základní instinkt, erotické dusno zde není o moc menší a celkově se jedná o velmi pudový a živočišný film. Vedle Aronfského bravurní režie a až „choreografického“ přístupu k ruční kameře filmu dominuje především výkon Natalie Portman v hlavní roli, která svým bravurním herectvím dodala jinak poměrně stroze načrtnuté postavě Niny na plnosti a právě díky ní je Černá labuť toliko strhující a působivou podívanou. Ačkoliv Ceny akademie rok od roku stále více sklouzávají do bahna populismu a místo umění jsou už spíše o té politice, díky čemuž ztrácejí na serióznosti, opravdu bych Natalii toho Oscara za hlavní roli přál…Meryl Streep tento rok snad v ničem nehrála, etnické menšiny se také svých cen už dočkaly (Halle Berry si cenu za tu hysterii v Plesu příšer opravdu nezasloužila a Denzel Washington hrál v tuctu filmů lépe než v Training Day), tak by tu nemalá šance byla.
Man From Nowhere, The (Ajussi; Jeong-beom Lee, Jižní Korea)
Slavný jihokorejský tvůrce Ki-duk Kim na filmařinu, zdá se, zanevřel a Chan-wook Park (OldBoy, Žízeň) s Jun-ho Bongem (Mutant, Matka) zase excelovali loni a tento rok nic nenatočili, ale i tak v národní kinematografii nebyla pro rok 2010 nouze o kvalitní díla. Samotného Parka zastoupil Jeonh-beom Lee s výtečným filmem Viděl jsem ďábla – viz níže v článku – a právě The Man From Nowhere Jeong-beom Leea spolu s ním tvoří duo nejintenzivnějších a nejpůsobivějších jihokorejských filmů tohoto roku. Příběh o tom, jak to dopadne, když podsvětí provozující černý obchod s lidskými orgány proti sobě poštve člověka, který „žije jen pro dnešek“ a čirou náhodou je speciálně vycvičeným strojem na zabíjení, není nijak zvlášť komplikovaný a víceméně opisuje důvěrně známou šablonu, avšak emocionální linie příběhu je natolik silná, že by jakékoliv sofistikovanější hrátky s žánrovými předpoklady byly akorát na obtíž a zbytečně by odváděly divákovu pozornost od samotného jádra filmu. Tím je postupně gradující vyprávění přímočarého děje, který od pomalého úvodu neustále nabírá na intenzitě, aby v závěru doslova explodoval v katarzi formou – světe div se – neskutečně brutální a zároveň i emocionálně vyhrocené akční sekvence. Melancholický hudební podkres v kombinaci s roztřesenou ruční kamerou fungující v naprosté harmonii s precizní choreografií vyústil v jednu z nejlépe natočených a nejintenzivnějších scén tohoto roku, která je jasným důkazem toho, že Korejci dokážou na rozdíl od na pouhý efekt hrajících západních tvůrců obdařit akční sekvenci plnohodnotnou emocionální rovinou a z krvavých soubojů na nože a přestřelek vykřesat něco až dojemného. Bin Won v titulní roli tragického hrdiny si navíc se svým úsporným herectvím v ničem nezadá s léty prověřeným Byeong-heon Leem a já doufám, že si v dohledné době spolu zahrají v jednom filmu…klidně opět pod režijním dohledem Jeong-beom Leea, kterého po zhlédnutí The Man From Nowhere řadím mezi jihokorejskou filmovou smetánku.
Muž ve stínu (Ghost Writer, The; Roman Polanski, Velká Británie)
Je mi velmi sympatické, jak si Roman Polanski po několik desetiletí stále udržuje svůj osobitý styl, který mně osobně dokonale sedne. Muž ve stínu je čistokrevným paranoidním thrillerem klasického střihu, jehož tvůrci vás nenápadně a nenuceně tahají za nos, díky čemuž se dočkáte několika překvapení a zvratu v závěru. Polanski přitom užívá osvědčených žánrových postupů, díky čemuž je pro zasvěceného diváka sledování jeho posledního filmu velmi příjemným zážitkem vyvolávajícím vzpomínky na všechny ty poctivě budované konspirační thrillery a suspense-filmy 70.let. Dějově není Muž ve stínu nijak hutnou záležitostí, vyprávění sleduje striktně hlavní linii (psaní biografické knihy/pátrání po minulosti celebrity) a v průběhu celého dění se dočkáme pouze několika menších odchylek (vztah politika s manželkou, protestant, kterému zahynul syn ve válce), které se ale stejně v konečném důsledku ukážou být klíčovými z hlediska kauzálního dění. V kontrastu té literární strohosti (rozuměj scénář) se pak naplno projevuje Polanského režijní virtuosita, kdy z každé scény dokáže vykřesat maximum a faktem zůstává, že ač se ve filmu toho moc nestane (jedná se prakticky o konverzačku), celá ta podívaná je strhující od začátku do konce. To, že i z pasivních pasáží sálá nezměrné napětí, je vskutku obdivuhodné, což vypovídá nezměrném talentu a zručnosti režiséra. Vizuálně Muž ve stínu pokračuje v zaběhlé tradici Polanského filmů – záběry jsou barevně strohé a vyvážené, přičemž výraznějším rušivým prvkem tu je červená barva. Kompozice záběrů ctí klasickou kinematografii, dynamiky není docíleno rychlým střihem a místo toho je věnována větší pozornost dynamice uvnitř jednotlivých dlouhých (a statických) záběrů. Nejednou jsem si při sledování filmu vzpomněl na dílo thrillerového klasika Alfreda Hitchcocka, ke kterému Polanski odkazoval už ve svém starším díle Nájemník a spolu s Prokletým ostrovem Martina Scorseseho je Muž ve stínu již druhým filmem vzniknuvším v roce 2010, který navazuje na „hitchcockovskou“ tradici.
Počátek (Inception; Christopher Nolan, USA)
Počátek je především reflexí tvorby samotného Christophera Nolana…a jen tak mimochodem může být řazen mezi jedny z nejlepších filmů posledních let. Představuje ráj pro všechny nadšené naratology a spásné dílo pro ty, kteří už přestali věřit v originalitu za zdmi hollywoodských studií, která infikují kina zbytečnými sequely a neinvenčními remaky. Nolan se zde projevuje jakožto rodilý vypravěč, neboť nesklouzává k samoúčelné vizuální onanii, pro kterou svět snů představuje ohromně výživnou půdu, ale místo toho sny pro něho představují záminku pro stvoření originálního vypravěčského procesu. Dočkáme se tu snů ve snech (několikanásobně!), přičemž vnější činitelé dopadající na snícího ovlivňují i sen samotný (nápad za všechny prachy!), což ozvláštňuje i samotnou akci – např. postavy snící ve volném pádu se pak ve snech musejí potýkat se stavem beztíže, což ve filmu vyústí ve famózní akční scénu na chodbě hotelu, která se nepochybně zařadí do zlatého fondu kinematografie. Jestliže byla Nolanovi (především) v prvním Batmanovi vyčítána neschopnost natočit strhující a přehlednou akci, zde v akčních scénách přímo exceluje, vše má potřebnou dynamiku a spád, velká pozornost je věnována detailům a fakt, že v Počátku spolu koexistuje famózní vyprávění se skvělou akcí, považuji za nepřehlédnutelný triumf. V úvodu se dočkáme elegantní akce, poté následuje roztěkaná honička ulicemi, dále dravá přestřelka v deštivém počasí na ulici následovaná zmíněným baletem ve stavu beztíže, aby vše bylo zakončeno explozivní sněžnou bitvou ve stylu Jamese Bonda (ano, dočkáme se i střílení na lyžích…). Všem těmto scénám (a nejen jim) pak dodává na dynamice/osudovosti/emocích výtečná hudba z pera Hanse Zimmera, která skvěle funguje i na samostatný poslech. Vrcholem celého filmu je však závěrečné provedení složitého plánu, kdy se Nolanovi podařilo něco fascinujícího a obdivuhodného – sny ve snech se postupně větví a ve finále divák musí pracovat hned se čtyřmi rovinami vyprávění a, světe div se, celé to dokonale koexistuje. Nolan přítomnosti tolika rovin pak využil, jak nejlépe mohl – stvořil až do krajnosti gradující podívanou překrývajících se akci, přičemž každá z nich by velmi dobře obstála i samostatně, která nenechá diváka ani na moment vydechnout a tempem a osudovostí si tak Počátek v ničem nezadá s předcházejícím Temným rytířem.
Prokletý ostrov (Shutter Island; Martin Scorsese, USA)
Scorsese po devatenácti letech navazuje na svůj bezmála geniální remake Mys hrůzy, přičemž spojitost mezi oběma filmy spočívá především ve vyprávění příběhu s výraznými brakovými prvky a odkazu k tvorbě Alfreda Hitchcocka. Mistr opět umně balancuje na hraně pokleslých žánrů (mysteriózní thriller/horor) a dramatu a stejně jako Hitchcock, který povýšil vraždění ve sprše na seriózní umění, udělal precizní „áčkové“ dílo z námětu, který by režisér mladší generace přetvořil v rádoby efektní shocker. Opět se projevilo, že je Scorsese uvědomělým tvůrcem, který při natáčení filmů vždy bere v úvahu filmovou historii a žánrové předpoklady, přičemž své vědomosti aplikuje na samotnou formu svého díla. Prokletý ostrov je díky tomu pomníkem jednoho filmového období/žánru, což je podporováno i zasazením do 50. let, kdy mohou detektivové nosit baloňáky a klobouky, doktoři zde skrývají svou nacistickou minulost, atd. Ten film je neuvěřitelně vypilovaný, promyšlený, z hlediska filmové řeči chytrý a takřka dokonalý. Vedle již zmíněného klouzání napříč žánry, kdy se dočkáme na vteřinu vypočítaného vstupu bouře na scénu nebo až expresionisticky dramatizujícího osvětlení, Scorsese zpracovává vrstevnatou látku, která je chytřejší a výpovědí hodnotnější než spousta artových filmů a samotný vývoj událostí, kdy se z béčkového konceptu pomalu stává psychologizující drama (tato změna nastane ve filmu hned několikrát), se vskutku fascinující. Vezměte si vykreslení postav a zlověstného místa, kde se příběh odehrává, které jde ruku v ruce s žánrovými filmy 50.-60. let (především suspence), to vše je podkresleno výrazně dramatizující hudbou (výtečný soundtrack!), po nějaké době se dostavují halucinační stavy, vzpomínky z války a sny nevyrovnaného hlavního hrdiny, ve kterých Scorsese přímo koketuje s hororovými postupy a nějakým tím „gore“ a v neposlední řadě je vzezření některých postav tak nadsazené, že se zdá, že vypadly přímo z nějakého béčkového hororu. To, co se zpočátku zdá být detektivkou s primárním zaměřením na řešení případu (a dávkovanými záhadami), se nakonec stáčí k hlavní postavě, do filmu vniká hlubší psychologie a celá fabule se kroutí vlivem nestabilní psychiky hrdiny (případ nespolehlivého vypravěče podobně jako v Klubu rváčů nebo Mechanikovi). Béčková historka se postupně rozpíjí a rozmazává a na povrch začínají vyplouvat závažná témata jako trest, svědomí, násilí, kolektivní válečné zločiny, atd. Navíc mě nesmírně potěšil „rozhovor o násilí“, v němž jsem rozpoznal filosofickou práci svého oblíbence – Friedricha Nietzscheho – vskutku velmi milé překvapení. Vyústění celého příběhu je bezvadné (to, že se dá předem odhadnout, mu přitom neubírá na působivosti) a závěrečná minuta mi takřka vyrazila dech.
P.S.: Leonardo DiCaprio a Mark Ruffalo hrají excelentně.
Scott Pilgrim proti zbytku světa (Scott Pilgrim vs. The World; Edgar Wright, USA)
Pamatujete si ještě na progresivního Speed Racera sourozenců Wachowských, kteří estetickou syntézou japonské anime a komiksové a videoherní stylizace stvořili něco natolik nezvyklého a unikátního, že to z komerčního hlediska prostě muselo propadnout? Nuže, historie se opakuje: přichází Scott Pilgrim, kluk, který si to ve jménu lásky musí rozdat se zbytkem světa…a především pak se sedmi ďábelskými „ex“ svoji vyvolené. Jedná se o film natolik zvláštní (či formálně ozvláštněný) a svérázný, že už z nějaké dvouminutové ukázky musel spoustu konzervativních diváků odradit. Přitom vypráví klasický příběh o klukovi („looserský“ král Michael Cera), který se snaží získat srdce a další orgány dívky, se kterou prostě není snadné randit (jedna z mnoha atrakcí filmu – Mary Elizabeth Winstead). Nástřel příběhu filmu zní tak trochu jako námět nějaké nezávislé dramedie pro mladé, jenže – zaprvé – Scott stál nějakých 80 milionů dolarů a ani jeden „zelený Washington“ u něho nepřišel nazmar. A – zadruhé – ten film obsahuje tak ohromné množství nápadů a ozvláštňujících prvků, že se pod nimi ona prostota celého příběhu prostě ztratí. Celé dílo je koncipováno jako fúze videoherní a komiksové estetiky (předlohou je právě komiks) a celkově vzato tvůrci skrze tuto stylizaci cílí na publikum zasvěcené do videoher, komiksů, alternativního rocku, mediálních kultů a popkultury všeobecně, přičemž jenom oni dokážou film plně docenit. Zatímco jedni přijmou „pošahanou“ stylizaci za svou a každou další minutu se budou rozplývat nad neustálým přívalem maličkostí (Scott za celý film vystřídá spoustu triček – např. s potiskem Astroboye nebo „Zero“ triko, které nosil Billy Corgan ze Smashing Pumpkins), jiní si prostě jen řeknou: „Co je to, sakra, za kravinu?“ „Cože, veganská policie?“ „Asijští DJ-ové vyvolávající z mix-pultu digitální draky?“ „Co to má jako znamenat?“ atd., atd., atd. Tohle je prostě z diváckého hlediska velmi vyhraněná podívaná a já jakožto onen uvědomělý divák jsem si ji užil jako máloco tento rok…a to hned několikrát.
Social Network, The (David Fincher, USA)
The Social Network je po Zodiacovi druhým filmem Davida Finchera, který vznikl na základě skutečnosti, avšak oproti tříhodinovému eposu z faktografického hlediska přísně rekonstruujícímu pátrání po slavném vrahovi se „ten film o zniku Facebooku“ v nemálo ohledech s realitou rozchází. Rozhodnutí scénáristy Aarona Sordina je však zcela pochopitelné, neboť příběh několika nerdů zakládajících sociální síť je sám o sobě na filmové poměry nepříliš dramatický, a tak bylo v cestě za působivější podívanou třeba příběh v některých ohledech přeformovat. Osobně s tím nemám problém, neboť film založený na realitě striktně nemusí být doslovně reálný (není to rekonstrukce…), a pokud někdo touží po ryzí pravdě, určitě mu k tomu poslouží spousta novinových článků a reportáží, které nemusejí řešit dramatickou problematiku a filmovou řeč celkově. Někdy pravda není až tak působivá, pravdivá není ani hlavní motivace Marka Zuckerberga pro stvoření Facebooku, ale čert to vem, protože ve filmu ta fikční část působí skvěle a díky ní mohl vzniknout např. skvělý úvodní dialog. Místo zmíněného Zodiaca bych tento film spíše přirovnal ke staršímu Fincherově filmu – Klubu rváčů. Film zaprvé není rekonstrukcí a stejně jako Klub rváčů vypovídá o jedné generaci – v tomto případě to je generace žijící ve světě virtuality. Oba filmy se také neodehrávají „tady a teď“, ale mají svého vypravěče, který zprostředkovává příběh v retrospektivě. Především pak to není film o „tom Facebooku“, samotná aplikace se v hledáčku kamery objeví jen zřídka a představuje pro postavy něco jako „mcguffin“, od něhož se odvíjí zápletka pojednávající o rozpadu přátelství, zradě, spekulativní loupeži, obvinění, atd. Navzdory strhujícím hereckým výkonům všech hlavních aktérů je hlavní hvězdou The Social Network sám David Fincher – režisér, který svým perfekcionismem připomíná jednoho z největších filmových velikánů – Stanleyho Kubricka – , a která dokázal kvalitní scénář zadaptovat do podoby strhujícího konverzačního dramatu oplývajícího skvělou formální stránkou.
Viděl jsem ďábla (Akmareul boattda; Ji-un Kim, Jižní Korea)
Ji-un Kim po A Tale of Two Sisters, A Bittersweet Life a Hodný, zlý a divný přichází s dalším žánrovým hybridem, přičemž tentokrát spojil do jednoho celku žánry zpravidla nejkrutější – kriminálku s masovým vrahem, jejíž nový směr v roce 1995 přímo udalo Sedm Davida Finchera; revenge thriller – neboli příběh o pomstě – , což je žánr v Jižní Koreji velmi populární, a který Chan-wook Park se svou trilogií pomsty (Sympathy for Mr. Vengeance, OldBoy, Sympathy for Lady Vengeance)vytěžil do mrtě; a zároveň se jedná i o hluboce emotivní drama o člověku, kterému se zbortil celý svět a touha po pomstě ho k vrahovi manželky dostává blíže, než by si kdy pomyslel. Forma pomsty je zde – stejně jako v Parkových filmech – celkem originální, nechybějí tu dějové zvraty, které obohacují daný žánr a ženou příběh do nezvyklých směrů a, ačkoliv dochází k naplnění některých klišé, nemohu tvrdit, že bych si byl jist tím, co bude následovat v dalších minutách. Oba rivaly ztvárnili dva z nejslavnějších korejských herců současnosti, Byeong-heon Lee a Min-sik Choi, kteří jsou již tradičně skvělí a musím přiznat, že v momentě jejich prvního střetnutí v rámci jednoho záběru jsem byl tím nejspokojenějším fanouškem jihokorejské kinematografie…kdyby zde účinkovala ještě Ye-jin Son, nejspíš bych už přímo skákal radostí. Viděl jsem ďábla je neskutečně krutý film, ve kterém stříkají hektolitry krve, řežou se údy, přetínají achilovky, trhají čelisti, atd., avšak jeho pravá krutost dlí v nitru samotného tragického příběhu, který je navzdory explicitnímu násilí podán velmi emotivně a nelze říct, že by byl film pouze samoúčelnou brutalitou. Ji-un Kim se nespokojuje pouze s povrchními atrakcemi a především vypráví hluboký příběh, který mne po celou dobu sledování nenechal ani na minutu vydechnout. O Kimově již tradičně brilantní režii a nápadité práci s kamerou snad netřeba mluvit – ten, kdo viděl skvostný A Bittersweet Life, ji zajisté udělá vlastní obrázek. Spolu s The Man From Nowhere (viz výše) představuje Viděl jsem ďábla vrchol jihokorejské filmové produkce (nejen) za rok 2010.
NEVEŠLO SE:
Dostaň ho tam (Get Him to the Greek; Nicholas Stoller, USA)
Jedna z nejvtipnějších a nejzábavnějších komedií roku, která nedělá ostatním filmům ze stáje Judda Apatowa ostudu – naopak se řadí mezi jeho nejlepší producentské počiny a rocker Aldous Snow je nepochybně nejlepší postavou v tomto universu. Rock-popové songy vzniklé speciálně pro film jsou přímo návykové a jen přidávají na životnosti postav trefně karikujících dnešní superhvězdy. Dostaň ho tam je třeskutě zábavnou situační i konverzační komedií a odlehčenou satirou na dnešní showbyznys zároveň, Russell Brand jakožto Aldous je boží, Rose Byrne v roli Jackie Q jakbysmet, Jonah Hill nic nekazí a cameo Larse Ulricha mě donutilo brečet smíchy. U tohohle filmu jsem se smál téměř nepřetržitě a jako alternativa ke všem těm artovým počinům a nervy drásajícím thrillerům posloužil přímo výtečně.
P.S.: K některým písním vznikly i oficiální, plnohodnotné videoklipy, které taktéž stojí zato.
Žádné komentáře:
Okomentovat