Příběh Black Swan pojednává o mladé baletce Nině Sayers (Natalie Portman), která je naplno oddaná svému umění a touží po získání hlavního partu v modernizované verzi Čajkovského Labutího jezera. Potíž je v tom, že režisér hry Thomas Leroy (Vincent Cassel) chce, aby zvolená balerína ztvárnila jak bílou, tak i černou labuť, což je vzhledem k jejich diametrální rozlišnosti a Thomasově touze po dokonalém představení téměř nadlidský úkol. Nina se pro part bílé labutě nejspíše narodila, avšak její temné alter-ego jí dělá nemalé problémy, což souvisí s povahou jí samotné. Nicméně roli nakonec získá a pod tíhou velké zodpovědnosti, touhy po dokonalosti a obrovskému tlaku ze strany režiséra i matky, která si na ní kompenzuje vlastní kariérní selhání, se Nina musí zcela ponořit do role černé labutě a objevit své temnější já. Situaci ještě zkomplikuje nový přírůstek v baletním sboru – talentovaná a živočišná Lily (Mila Kunis), která se zase zdá být tou pravou pro part černé labutě a Nině tak hrozí, že by mohla přijít o neopakovatelnou šanci.
Ačkoliv to zprvu nemusí být zcela zřejmé, Black Swan představuje fúzi všech předešlých děl režiséra Darrena Aronofského v jeden dokonale kompaktní celek. V příběhu o baleríně, která prahne po dokonalé performanci v ústředních rolích (bílá/černá labuť) v Čajkovského Labutím jezeře natolik, až to destruuje její nitro, lze zpozorovat nespornou paralelu s tvůrcovým debutem Pí, v němž zase nadaný matematik v touze po nalezení smyslu života propadá šílenství. V následujícím Requiem za sen byla z vyprávění vytěsněna touha po dosažení vysokého cíle, která je transformována v závislost a hrdinu v závěru zcela ničí, a místo toho se zde tematizovala závislost samotná – v tomto případě se jednalo o závislost na tvrdých drogách (potažmo na televizní soutěži v případě jedné z postav), která dokáže být neméně destruktivní. Po Requiem za sen Aronofsky natočil meditativní Fontánu, která vizuálně navazovala na základy fauvismu (čistá kompozice, až harmonie, dalo by se říci; výrazné barvy; emocionální ladění, atd.) a pokud pomineme opětovné snažení hlavní postavy o dosažení vysokého cíle, pak Black Swan má s tímto filmem hodně společného právě z estetického hlediska. Fauvismus je silně spjat s expresionismem, v němž je divácký dojem posilován na úkor realistického zobrazování a samotná realita v něm prochází výraznou deformací (viz kulisy v německém expresionismu). V onom vizuálním odpoutáním se od reality a sofistikovaným užitím expresivních výjevů se oba filmy shodují, avšak zatímco ve Fontáně lze tento přístup vnímat jakožto nástroj ke stvoření filmové poémy a dosažení lyričnosti, pak v Black Swan od reality odpoutané „obrazy“ explicitně vykreslují bortící se nitro hrdinky – mají tedy metaforickou funkci.
Vizuální stránka Aronofského posledního filmu je však podstatně komplikovanější a s odhlédnutím od oněch metaforických a symbolických výjevů upomínajících na Fontánu se forma Black Swan nejvíce podobá té v režisérově předchozím filmu – Wrestlerovi. Oba filmy jsou velmi intimní a epicentrum vyprávění představuje jen a pouze hlavní postava, čemuž je uzpůsobena i práce s kamerou. Povětšinou se natáčelo tzv. „z ruky“, statických záběrů je zanedbatelné minimum a téměř permanentně chvějící se obraz dodává scénám na nervozitě a dynamice. Velkou úlohu zde hraje pohyb kamery v prostoru a švenkování, což je nejvíce patrné ve scénách baletu, kdy ladné pohyby tanečnice souzní s pevnou rukou kameramana, která kolem epicentra dění opisuje neméně ladné kruhy a pečlivým švenkováním vede divákovu pozornost na cestě za „estetickým orgasmem“. V Black Swan tak dochází k zajímavé syntéze stylizovaných a výtvarně vytříbených záběrů (hrdinčin stav reflektující výjevy) a taneční kreace připomínajících kamerových jízd (ony baletní sekvence) s pseudodokumentárním stylem natáčení (viz nadměrně roztřesené záběry z ulice). Oné intimity je dosaženo skrze prostorové řešení scén – jak již bylo řečeno, epicentrum představuje ústřední postava, a ta není téměř vůbec vytěsňována ze záběru, snímání ve větších celcích poskytuje širší rozhled pro akci (týká se hlavně baletu), ale ani to nemusí být pravidlem a postava je povětšinou zabírána z polodetailů a detailů. Dokonce není dodržováno ani tradiční pravidlo o užití ustavujícího záběru pro seznámení diváka s prostorem scény a místo toho např. kamera v bezprostřední blízkosti následuje kroky postavy, jakoby byla tichým pronásledovatelem.
Nutno ještě podotknout, že Aronofsky původně plánoval Black Swan spojit s příběhem o vysloužilém wrestlerovi v jeden film. Tento koncept není zcela nesmyslný, přeci jen osudy obou hrdinů si jsou v nemálo bodech podobné a předpokládám, že k rozpracování obou linií v samostatné filmy vedlo rozhodnutí pojmout „baletní příběh“ více psychedelicky a expresionisticky, což nekorespondovalo s výsledným striktně realistickým Wrestlerem. Dobře, že to nakonec dopadlo právě takhle, neboť ony s realitou se rozcházející prvky mají obrovskou zásluhu na výsledné atraktivitě Black Swan a, přiznejme si, dva výtečné filmy jsou lepší než jeden jediný.
V souvislosti s návazností Black Swan na předešlou tvorbu Aronofského jsme mluvili jak o opakujících se motivech v jednotlivých příbězích, tak i o podobnostech v oblasti stylu dílčích filmů. Zároveň lze ve filmu objevit motivy totožné s tvorbou Davida Cronenberga, který se ve většině svých filmů zabýval různými odnožemi duality – dvojčata v Příliš dokonalé podobě, vědecké a živočišné já v Mouše, dvojité identity v Dějinách násilí, M. Butterfly a ve Východních příslibech, prolínání dvou světů v eXistenZ nebo schizofrenie v Pavoukovi, atd. Dualita v Black Swan je zřejmá již z nástinu děje: Nina ztvárňuje obě labutě, které jsou zcela odlišné a ve snaze o vyrovnání se s partem černé labutě dochází i k rozštěpu její osobnosti (nezaměňovat však s tradiční schizofrenií). Zároveň lze spatřovat dualitu mezi fikčním světem Labutího jezera a vyhroceným osudem Niny, přičemž v obou rovinách se nacházejí zjevné paralely. Vedle Cronenbergovy tvorby lze ve filmu identifikovat i (především vypravěčské) postupy příznačné při Davida Lynche a nemyslím tím nic menšího než uplatňování surrealismu ve filmové řeči. Lynch ve svých filmech vyprávění zcela subjektivizuje a promítá do něho hrdinovu psychickou nevyrovnanost, což zcela koresponduje s postupy surrealistů, kteří ve snaze zdůraznit podvědomí deformovali realitu. V Black Swan je, jak již bylo zmíněno, realita nabourávána pro vykreslení rozpadajícího se psyché hrdinky, přičemž surrealistické výjevy neustálé nabírají na intenzitě až do nervy drásajícího finále (poslední půlhodina je neskutečně vyhrocená a napínavá).
Z žánrového hlediska představuje Black Swan poměrně košaté dílo. Především se jedná o thriller, v němž, jak již je u Aronofského zvykem, je věnováno maximum pozornosti hlavní postavě a vše ostatní je podružné – příběh je tak přímočarý a neobsahuje zbytečné dějové odbočky a s ústřední zápletkou nesouvisející linie, díky čemuž má vyprávění větší spád a neustále graduje. Jakožto thriller film však postrádá jasně zápornou postavu a veškerý konflikt se odehrává v psychologické rovině. Sám Thomas Leroy v jedné ze scén řekne Nině, že jediný, kdo jí stojí v cestě, je ona sama. Black Swan je zároveň i osobním dramatem, v němž hraje velkou roli hrdinčin patologický vztah s matkou a probouzející se sexualita. Ozvláštňujícími prvky v příběhu jsou již zmíněné explicitně podané projevy choré mysli, které Aronofsky koncipoval na pomezí hororu, který je, nutno dodat, velmi tělesný a při větší syrovosti a „masitosti“ by se opět dal přirovnat ke Cronenbergově tvorbě. Aronofsky se nezdráhá proniknout do nejniternějších zákoutí hrdinčiny mysli, jejich obrazy následně výrazně estetizuje a dále už je na divákovi, aby jim přiřadil správný význam, ačkoliv spousta z nich je zcela zřejmá.
Překvapila mne na poměry dnešního Hollywoodu nezvykle velká sexuální otevřenost. Sice se v Black Swan nedočkáme explicitní nahoty jako například ve Verhoevenově thrilleru Základní instinkt, avšak erotické dusno zde není o moc menší a celkově se jedná o velmi pudový a živočišný film. Dobře známá fobie západního mainstreamové tvorby ze sexu zapříčinila, že mnoho amerických filmů je ve své „ukázněnosti“ a „korektnosti“ přehnaně cudná a ve snaze o vyhýbání se „lechtivým“ momentům někdy až budí smích, proto Black Swan jakožto ozvěnu uvolněných 70. let 20. století vítám s otevřenou náručí. Při „pudových“ konfrontacích Niny s Thomasem, scéně masturbace a již nyní dobře známé scéně lesbického sexu mezi Ninou a Lily jsem s dojetím vzpomínal na nekompromisního a nebojácného Stanleyho Kubricka (Mechanický pomeranč), Francise Forda Coppolu (Dracula), Anga Lee (Touha, opatrnost) a další – prostě na tvůrce, kteří se nebáli ratingů, kontroverze, a jejichž autorské vize nemrzačili lační producenti.
Black Swan ve svém širším žánrovém záběru, formální vrstevnatosti a vypravěčské multifunkčnosti představuje obdivuhodně kompaktní celek a vzhledem k tomu, že další Aronofského projekt bude vysokorozpočtová komiksová adaptace Wolverine, lze tento film považovat za „labutí píseň“ jeho dosavadní tvorby. I když, kdo ví, třeba i tento z kreativního hlediska na první pohled omezenější projekt zapadne do celé jeho filmografie. Při zmínce o podobnosti s tvorbou Davida Lynche ještě musím uvést na pravou míru, že Black Swan oplývá jasně čitelným příběhem a rozhodně nenabízí pole pro množství rozdílných interpretací, jak je Lynche zvykem – je to film jasně uchopitelný, žánrově ukotvený a přístupný i pro běžného diváka. Zároveň to je dílo naprosto pohlcující, neskutečně intenzivní a ve všech aspektech perfektní. Závěr filmu je pak strhujícím diváckým zážitkem, který doznívá ještě několik dní po projekci.
P.S.: Natalie Portman je ve své nelehké roli naprosto úžasná a vzhledem k tomu, že ani na moment nezmizí ze scény, je Black Swan natolik úchvatným zážitkem především její zásluhou. Vedle herectví zvládá bravurně i samotný balet a dokazuje, že patří mezi nejzářivější hvězdy současné mladé generace, jakkoliv populisticky to zní. Vincent Cassel i Mila Kunis (díky za seriózní roli pro ni!) excelují i na menším prostoru a vlastně celé herecké obsazení postrádá slabý článek. A ještě jeden dík za obsazení polozapomenuté Winony Ryder do menší role (neustálé pouštění Střihorukého Edwarda z ošoupané VHSky v dětství udělalo své…)
Výstižná recenzia nazabudnuteľného filmu.
OdpovědětVymazatTereza