Western představuje jeden z nejklasičtějších žánrů západní kinematografie, v 60.letech 20.století se především díky Sergiu Leonemu stal taktéž nedílnou součástí italského filmového průmyslu v podobě spaghetti-westernů a krátce na to se tzv. easterny (východní westerny) začaly natáčet i ve Východním bloku. Zároveň se začaly u nezávislých filmařů a auteurů objevovat tendence tento vpravdě klasický žánr podrobovat revizi, zpochybňovat zavedená pravidla a narativně i stylově morfovat doposud známé do nových podob. Takovýmto filmům se říká antiwesterny, neboť zpochybňují a překrucují znaky toliko příznačné pro onen žánr. Lze spatřovat paradox ve faktu, že země Sovětského svazu našly zalíbení v žánru typickém pro jejich úhlavního nepřítele, přičemž se tak dělo právě v období studené války. O něco méně překvapivé jsou revizionistické tendence některých filmařů po ukončení éry klasického Hollywoodu v rozmezí 60.-70.let, neboť nadcházející postklasicismus přímo vybízel k novým přístupům ke klasickým látkám.
Následný náhlý úpadek westernu – doposud velmi oblíbeného žánru – pak jen dokazoval, že některé vzorce prostě nelze opakovat donekonečna a obecenstvo si žádá pokrok. Samozřejmě je příhodné zmínit se v kontrastu k těmto skutečnostem o soudobém stavu kinematografie, kdy se tvůrci v opozici k (post)modernismu opět navracejí ke klasicismu prostřednictvím pastišů (např. Luhrmannova Austrálie jakožto klasický hollywoodský spektákl, Clooneyho Tvrdé palice jako poctivá screwball komedie, atd.), avšak tyto tendence se námi rozebíraného žánru prakticky netýkají, pokud tedy pomineme Mangoldovo 3:10 Vlak do Yumy jakožto poctivý klasický remake. U westernu jakožto léta provařeného žánru je vyžadován autorský přístup a progrese více než u čehokoliv jiného, neboť je to žánr specifický (drama, muzikál, komedie a další – tyto žánry jsou obecné), vyznačující se konkrétními znaky a motivy, a pokud naplňuje klasický kánon, nemá diváka prakticky už ničím překvapit. Na druhou stranu se tvůrci nabourávající tradiční představy připravují o většinové publikum, které výchylku často identifikuje jakožto nezdar („nebyla naplněna má očekávání – jsem neuspokojen jako divák, tudíž jsem zklamán – ten film zákonitě musí být špatný“).
V případě filmu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem Andrewa Dominika je třeba oprostit se od tradičních představ o westernovém žánru, zapomenout na všechny ty Leoneho klasiky s ikonickým Clintem Eastwoodem v hlavní roli, pistolníky v podání Johna Waynea a dokonce i na indiány v podání Jugoslávce Gojko Mitiče ve východoněmeckých kovbojkách (tedy přesněji řečeno „indiánkách“). Je nutné si přiznat, že od Velké železniční loupeže – vůbec prvního westernu (r. 1903) – a filmů Johna Forda musel i tento žánr projít určitými změnami, a pokud se moderní filmy přímo nedovolávají hollywoodského klasicismu, westerny již nepředstavují to, čím bývaly dříve. Vždyť i nejslavnější ze všech „kaubojů“ – Clint Eastwood – ve svém režijním počinu Nesmiřitelní demytizoval filmový Divoký západ a dal najevo, že klasický western je prostě mrtvý…anebo aspoň nebezpečně blízko komatu, ze kterého se mu třeba časem podaří probudit a opět zazářit, protože člověk je tvor nostalgický a rád se vrací do minulosti připomínajíc si onu „klasiku“. Tak či tak má Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem rozhodně blíže k Mrtvému muži Jima Jarmusche, Altmanově McCabe a paní Millerová nebo k Třem pohřbům Tommy Lee Jonese a vzorec klasického westernu nenaplňuje ani zdaleka.
Film především rezignuje na klasicky budované napětí na bázi nečekaného toliko příznačné pro mainstream, na čemž má obrovské přičinění samotný název. Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem – to je pro film, u něhož zmiňované zabití představuje jeden z vrcholů celého vyprávění, poněkud nezvyklý název a prakticky diváka připravuje o moment překvapení. Název říká, že slavný Jesse ve filmu zemře a zároveň hned vyzrazuje, kým, přičemž sám Robert Ford je nekompromisně označen za zbabělce – název je to čistě informativní a objektivní, takže o Fordově povaze netřeba pochybovat. Divák je tak hned ze začátku vyrozuměn o vyústění děje a místo cíle, ke kterému celé vyprávění směřuje, je důležitější ona cesta k němu. Ve výsledku je divák napínán ještě více – ví, co je zcela nevyhnutelné a každá další odhalená indicie, posouvající děj k celému vyústění, ho stále více zneklidňuje.
Nezvykle pojatá je postava Jesseho Jamese, který je ikonou Divokého západu a už ze samotné přítomnost jeho jména v názvu filmu lze vytušit, k jakému žánru dílo inklinuje. Westerny, ve kterých se tento desperát objevil, by se daly počítat na desítky, roku 1939 byl dokonce natočen klasický western přímo pojmenovaný Jesse James, avšak Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem se všem těm filmům vymyká skrze artové pojetí symbolu, který byl doposud striktně žánrový. Mnozí v souvislosti s tímto filmem hovoří o demytizaci Jesseho, s tím však nemohu souhlasit. K žádné dekonstrukci mýtu zde nedochází, naopak jsme svědky jeho pozvolného zrodu. Mýty nejsou zpravidla založené na pravdě – jsou to příběhy bez reálných podkladů a to, že se z titulní postavy tohoto filmu stal onen mýtus, je zapříčiněno samotnou její podstatou. Jesse byl ve svém počínání velmi opatrný, až paranoidní, nikoho si nepouštěl k tělu, nikomu se doopravdy neotevřel. Ve filmu není ani postavou vstřícnou vůči divákovi a nebýt nediegetického vypravěče, který v intermezzech poodhaluje některé detaily z Jesseho života, byla by jeho informovanost totožná s informovaností členů Jesseho bandy. Pokud se lidem nedostává uspokojivých odpovědí, začnou si odpovídat sami, z čehož vznikají spekulace, a tak nejen postavy ve filmu o Jessem spekulují, ale činí tak i samotný divák, který je odkázaný na těch pár indicií z úst vypravěče, Jesseho nekonkrétní a mystifikační monology a především pak na samotný výkon Brada Pitta, který tuto nevypočitatelnou postavu ztvárnil přímo bravurně. Po většinu stopáže uplatňuje soustředěný minimalismus a soustředěnost neztrácí ani v momentech, kdy se chování jeho postavy vyhrotí a ona začne jednat v afektu – v takových momentech je postava Jesseho k divákům nejvstřícnější, neboť se přestává ovládat, už se nesoustřeďuje na tajemnou hru s okolím a konečně se zcela otevírá (např. scéna, v níž zaútočí na Roberta Forda).
Zpočátku se zdá, že Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem nemá přesně určenou hlavní postavu. Divák vzhledem k povaze Roberta Forda sympatizuje spíše s Jesse Jamesem, ten však pro svou nejasnost a nevypočítavost budí strach a pro většinu postav přestavuje hrozbu, čímž zamezuje divákovi, aby se s ním nějak identifikoval a místo toho pociťuje onen strach spolu s postavami. Nelze si k němu tedy vytvořit patřičný vztah, stejně tak v mnoha momentech nelze jinak než nenávidět Roberta Forda. Ten je zase divácky o hodně vstřícnější postavou, ale jeho úloha je v podstatě záporná, což znesnadňuje identifikaci i u něho. Dalším prvkem zamezujícím v určení hlavní postavy dle běžných měřítek je samotný vypravěč, který mluví o Jessem jakožto o stěžejní postavě příběhu – jakoby se jednalo o postavu životopisného příběhu. Už v předešlých řádcích jsme nepřímo určili, že tento film nenaplňuje předpoklady biografie o Jessem(nízká informovanost), ale zároveň nemůže fungovat ani jako biografie o Fordovi (není předmětem vyprávění). Ve výsledku je onou hlavní postavou samotná mýtická podoba Jesseho Jamese – to ona fascinuje, straší, ovlivňuje a na konci i pokouší Roberta Forda. Samotný Jesse se ve filmu objevuje ještě méně než některé z vedlejších postav, avšak jeho mýtus – neucelená představa o něm – se pne skrze celé vyprávění a nepřímo ovlivňuje dění. Poté, co Ford slavného desperáta konečně (zbaběle) zabije, je nám už na věky znemožněno poznat skutečného Jesseho Jamese – zůstane po něm už jen jméno, legendy, smyšlené příběhy, které Ford v dětství s vášní četl, dále pak mrtvola, která se stala ohromnou atrakcí, a samozřejmě – zůstal onen mýtus. Mýtus o slavném Jesse Jamesovi, kterého zabil zbabělec Robert Ford ve snaze stát se součástí onoho mýtu. Dočkal se však jen opovržení.
Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem je artovým antiwesternem, který oplývá úchvatnou audiovizuální stránkou (hudbu složil Nick Cave), přičemž některé vizuální prvky zastávají symbolickou funkci (deformování obrazu skrze sklo, práce s ostrostí, atd.). Celkově se velmi podobá eposům Terrence Malicka, s čímž souvisí i velmi pomalé až meditativní tempo, které může v kombinaci s nadstandardní délkou (přes dvě a půl hodiny) pro mainstreamového diváka představovat nezdolatelnou překážku. Ve filmu se sešlo množství kvalitních (nikoliv však zákonitě slavných) herců, přičemž vedle zmíněného Pitta nejvíce září Casey Affleck jakožto Robert Ford. Tento film dokazuje, že i po více jak stoleté existenci kinematografie lze u známých témat uplatňovat stále nové postupy, a to nejen ty narativní.
Žádné komentáře:
Okomentovat