Po žánrově i kvalitativně katastrofickém filmu World Trade Center (2006), který několikanásobně překročil hranice hollywoodského sentimentu, jsem už ani nedoufal, že by Oliver Stone – tehdejší tzv. černé svědomí Ameriky – do kin dotlačil další nekompromisní pecku a pokračování Wall Street (1987) jsem už od preprodukce vnímal jako čistý kalkul a zoufalou snahu o znovuzískání respektu skrze navázání na léty prověřenou klasiku. Osobně zaujímám podezřívavý postoj k většině sequelů, ať už se jedná o rychlokvašky následující stále žhavou stopu nečekaných trháků (říkal tu někdo „Saw“? „Shrek“?), anebo o moderní upgrady zažitých klasik (všechna ta zamýšlená pokračování akčních pecek, v nichž by vysloužilí veteráni měli předávat žezlo mladší generaci, mě upřímně děsí), avšak Wall Street: Peníze nikdy nespí pro mě představuje příjemné překvapení hned na několika úrovních.
Předně se jedná o pokračování, jehož existence má velký smysl, neboť přímo reflektuje celosvětovou finanční krizi z roku 2008 – přesněji tedy její rozpuk. Ona krize doznívá ještě dnes a rok 2008 představuje z ekonomického hlediska katastrofu takových rozměrů, že bychom v této době pro film touto tematikou se zabývající těžko hledali dramatičtější událost. V momentě, kdy filmový mentor všech finančníků promlouvá k mladým posluchačům a připomíná jim, že se nemají vůbec na co těšit, neboť nemají práci, peníze ani domy a půjčky pro ně představují jediné možné řešení k životu, mi přejel nepříjemný mráz po zádech a přirovnání systému půjček k rakovině – tedy globální nemoci – bych už přímo nazval nečekaným kopancem do rozkroku, který si žádá dlouhé rozdýchávání. Mnohým divákům střední vrstvy sice možná bude připadat úsměvné, když ve filmu začnou řešit finanční problémy lidé, co mají byty o velikosti školního hřiště nebo soukromé vrtulníky a kupují snubní prsteny cenově za hranicemi třicetiletých hypoték, a řeknou si: „Prostě začnou žít jako normální lidé za normální platy…jako my.“ Svět, ve kterém se postavy Wall Streetu pohybují, je daleko mimo dosah běžného člověka, který by se spíše ztotožnil s příběhem lidí střední vrstvy – nikoliv s předními bankéři, kteří mávají milionovými šeky, jakoby to byly papírové kapesníky. Nutno si však uvědomit, že pomíjivost peněz, které bývají zaměňovány za štěstí, nejlépe vynikne na astronomických částkách a právě o nich ona finanční krize byla, je a bude. A navíc – Wall Street vždy byl o dravých rybách, které usilovaly o všechno při vědomí, že nakonec nemusejí mít nic a, jak definovala jedna z postav filmu, cílová částka v tomto „podniku“ je prostě „víc“.
Wall Street: Peníze nikdy nespí naplňuje šablonu klasického dramatu, a tak vedle oné ekonomické – profesionální – linie disponuje linií osobnější, čímž Stone elegantně vyřešil v předešlém odstavci zmíněný problém o nemožnosti běžného diváka ztotožnit se s profesním životem finančníků. Po Charlie Sheenovi (vystupuje zde v cameu) z jedničky zaujímá ústřední roli v pokračování talentovaný Shia LaBeouf jakožto Jacob Moore – nadějný finančník, který se chce pomstít stále mocnějšímu partnerovi investiční banky Brettonovi Jamesovi (Josh Brolin) za zničení svého mentora, Luise Zabela (Frank Langella). Jacob se „čirou náhodou“ chystá oženit s Winnie Gekko (Carey Mulligan) – dcerou kultovní postavy z prvního dílu a jednoho ze symbolů filmových 80. let. Gordon Gekko (Michael Douglas), kterého Charlie Sheen na konci prvního dílu poslal za katr, se na začátku filmu vrací z vězení a stane se úspěšným spisovatelem (Je chamtivost dobrá?). Po jedné ze svých přednášek se seznámí s Jacobem a uzavře s ním tichou dohodu – pomůže mu zničit Jamese výměnou za urovnání vztahu se dcerou, která svého otce upřímně nesnáší.
Takto se zdá být druhá linie příběhu poněkud šablonovitá, až archaická, nedalo by se však říci, že by byla zcela předvídatelná. Existují momenty, kdy si divák při sledování filmu přikyvuje, tuší směřování děje a opájí se vlastní uvědomělostí, načež ho Stone nějakým způsobem překvapí a jako vehikl mu při tom slouží sám velký Gordon Gekko – nevyzpytatelná postava, která prostě nezapře svou minulost. Bretton James proti němu představuje archetyp zloducha skrývajícího svou prohnilost pod luxusním oblekem, Luis Zabel taktéž naplňuje tradiční představy o mentorských postavách a Jacob jakožto chybující hrdina se ve víru všech událostí prostě ani nemůže chovat jinak. Gekko, ač nepředstavuje hlavní postavu, je přeci jen středobodem veškerého dění, symbolem prohnanosti a tou hlavní ingrediencí, kterou bylo třeba vydestilovat z prvního Wall Street a zasadit do moderní doby jakožto ostříleného veterána oslňujícího vědomostmi a děsícího odhodlaností. Gordon Gekko je skvělá postava a vedle zmíněné finanční krize je jeho „oživení“ dalším dobrým důvodem pro návrat na burzu ve Wall Street.
Wall Street: Peníze nikdy nespí lze tedy vnímat jakožto klasické drama, troufl bych si říct, až antických rozměrů (profilace postav, téma pomsty, velké rodinné drama, nerovný boj proti velkému zlu, pokání,…) a já osobně takovýto přístup divákům přímo doporučuji, neboť jedině tak je možné se zcela vyrovnat s onou proklamovanou šablonovitostí příběhu. Z hlediska vyprávění zde nejsou identifikovatelné žádné modernistické ani modernizující tendence, je to vskutku klasický příběh a nechybí zde ani závěrečná katarze (i když spekulativní). Z formálního hlediska je druhý Wall Street však moderní velmi a Stone v něm dokazuje, že mu současné trendy nejsou vůbec cizí a dokáže lehce držet krok s mladou generací filmařů. V některých momentech jakoby se doslova utrhl ze řetězu a experimentuje s vizuálem se zápalem ne nepodobnému tomu, který číší z experimentálních Takových normálních zabijáků (1994) nebo U-Turn (1997). Pod Stoneovým vedením se celé to vyprávění o akciích a burzách mění v dynamickou akční jízdu, akorát že zde nepobíhají postavy v dlouhých černých kabátech střílejíc obouruč – za „superhrdiny“ jsou tentokrát soustředění finančníci v luxusních oblecích.
Stone pro vyobrazení několika paralelních akcí dělí plátno podobně jako Brian De Palma ve svých thrillerech, avšak tento postup modernizuje skrze prolínačky a přemisťování jednotlivých políček v rámci jednoho obrazu. Kontury mrakodrapů v panoramatických pohledech na velkoměsto opisuje grafická linka, předěly mezi jednotlivými záběry využívají moderních digitálních technologií, a když už si divák myslí, že ho nic nepřekvapí, najednou na nás Stone vyrukuje s čistě grafickou pasáží, v níž trojrozměrný prostor tvoří tok číselných dat, proplouvající záběry z televizních zpráv, atd. Troufám si tvrdit, že od zmíněných Takových normálních zabijáků představuje Wall Street: Peníze nikdy nespí Stoneův formálně nejnápaditější filmů, ve kterém lze dokonce identifikovat i několik postklasických prvků – například pasáž odehrávající se na charitativním večírku, v níž si Gekko konečně promluví se svou dcerou a Jacob zjistí, že jeho projekt dostane potřebnou finanční injekci, je ukončena záběrem z ptačí perspektivy na taneční parket, který je zase ukončen kruhovou zatmívačkou – zjevná idylka. V ten moment jsem si hned vzpomněl na tvorbu Franka Capry nebo na ty uvědomělejší filmy Martina Scorseseho a moje cinefilní srdce poskočilo z čiré radosti. To, že se tato scéna vyskytovala zhruba v polovině filmu a tento předčasný happy end neměl dlouhého trvání, je už věc jiná – řekněme, že Stone a Gekko jsou podobní cynikové. Nutno ještě zmínit skvělou práci s kamerou, jejíž švenkování, nájezdy a přeostřovaní dodává i dialogovým scénám u jednoho stolu neobvyklou dynamiku a i pouhá rozprava v metru je díky tomu a střihové skladbě nadstandardně napínavou podívanou.
Wall Street: Peníze nikdy nespí se může pyšnit skvělými výkony všech zúčastněných (jsem vděčný za každou roli pro Franka Langellu, který dokázal i na malém prostoru vytvořit působivou postavu), propracovanými charaktery, poctivě vybudovaným klasickým příběhem naroubovaným na globální katastrofu, která mnohé bolí ještě dnes, precizní technickou stránkou a v neposlední řadě i živelnou režií Olivera Stonea, který, zdá se, konečně přestal tápat a dle mého názoru s tímto filmem překonal i původní Wall Street. Natočit film (nejen) o probouzející se finanční krizi tak dynamicky a dravě, že by spousta moderních akčních filmů mohla závidět – to je vskutku úctyhodný výkon. Až zase jednou zkolabuje celosvětová ekonomika, budu se těšit na třetí díl…a doufat, že budu mít na zaplacení lístku do kina.
Žádné komentáře:
Okomentovat