Vittorio De Sica je spolu s Robertem Rossellinim, Luchinem Viscontim a Giuseppe De Santisem považován za jednoho z předních představitelů tzv. italského neorealismu – směru, který představoval dominantu v kinematografii poválečné Itálie. Spolu s Cesarem Zavattinim, teoretikem a vysoce produktivním scénáristou, natočil mimo jiné i Děti ulice (1946), Zloděje kol (1948), nebo Umberta D (1952), které odborná kritika považuje za stěžejní díla tohoto výrazného filmařského hnutí, jenž vzešlo z poválečné bídy a touhy filmařů hledat dramata v každodenním životě nižších vrstev a zobrazovat život ve vší své všednosti. Ať už se jednalo o příběh chudých dětí, které okolnosti donutily vykonávat různá (i pochybná) zaměstnaní, příběh muže, kterému byl ukraden bicykl nezbytný pro vykonávání právě získané práce, anebo o příběh penzisty zvažujícího sebevraždu, De Sica vždy usiloval o působivé (ale zároveň střízlivě podané) vykreslení života v bídě a poukazoval na to, jakých rozhodnutí a činů je člověk nezřídka bojující o samotnou existenci ochoten se dopustit.
Manželství po italsku (1964), ačkoliv ho už nemůžeme považovat za neorealistický film, alespoň částečně navazuje na výše jmenovaná díla, neboť to, co se zpočátku zdá být poměrně všedním romantickým příběhem vyprávěném v retrospektivě, se v zhruba v polovině vyprávění prostřednictvím dvou dějových zvratů transformuje ve frašku vyprávějící o matce pocházející z nižší vrstvy, která se snaží zajistit lepší budoucnost pro tři své syny. V samotném úvodu Filomena finguje smrtelnou nemoc, aby donutila svého dlouholetého partnera Domenica, který se mezitím chystá vzít si za ženu mladičkou pokladní, ke sňatku z lítosti (odhalení podvodu je oním prvním zvratem), čímž by si jejich bortící se vztah pojistila a svým dětem, o jejichž existenci se Domenico dozvídá až později (onen druhý dějový zvrat), tak zajistila lepší budoucnost pod záštitou movitého obchodníka. De Sica se v tomto filmu prostředí nižších vrstev dotýká pouze okrajově, neboť Filomena je v retrospektivní linii objasňující počátky vztahu obou hrdinů (Domenicovo vzpomínání) Domenicem velmi záhy vysvobozena z chudoby (pracuje v nevěstinci) a spolu s divákem následně přenesena do života ve vyšší společnosti. Bída je sporadicky vyobrazena i v druhé retrospektivní linii (Filomenino vzpomínání), avšak poté příběh už prostupuje jen v tematické rovině jakožto něco, čeho chce hrdinka své děti ušetřit.
Dalším prvkem rozcházejícím se s konceptem filmového neorealismu budiž samotné herecké obsazení. Jestliže Cesare Zavattini vyzíval k obsazování neherců za účelem dosažení vyšší autenticity a eliminace prvků degradujících uvěřitelnost vyprávění skrze absenci známých hereckých tváří, pak De Sica v Manželství po italsku obsadil do ústředních rolí dvě z největších hvězd italského filmu – Marcella Mastroianniho a divu Sophii Lorenovou. Tento tah upomíná na praktiky užívané v rámci hollywoodského hvězdného systému, kdy bylo střetnutí několika hereckých ikon v jednom filmu považováno za (pop)kulturní událost. Pokud šli diváci v době uvedení do kina na film Manželství po italsku, nepochybně nešli pouze na nový film od Vittoria De Sicy, ale především na „ten film se Sophií Lorenovou a Marcellem Mastroiannim“, což pro běžného diváka nepochybně zní lákavěji. Pozornost diváka pak nepřitahovaly pouze samotné postavy a jejich osudy, ale zároveň i přítomnost celebrit, což ve výsledku nabouralo samotné vnímání fikčního světa. Divák tak nesledoval příběh Filomeny a Domenica, ale zároveň i Lorenovou a Mastroianniho, jak hrají Filomenu a Domenica.
Ze samotného filmu je znát, že se jedná o adaptaci divadelní hry Filumena Marturano Eduarda De Filippa, přičemž divadlo hrálo významnou roli i v kariérních začátcích Vittoria De Sicy, který se zpočátku angažoval jako herec. Jedná se především o konverzační film, jehož hlavní atrakce vedle interiérů představují především samotné herecké výkony. V centru celého vyprávění stojí vývoj obou hlavních postav (vývoj osobnosti v případě Domenica; v případě Filomeny jde spíše o její postupné odhalování) a jejich vzájemného vztahu v průběhu více jak dvou desítek let. Vedlejší postavy naproti tomu neprocházejí snad žádným vývojem, fungují jakožto žánrové figurky představující divácké jistoty – např. komicky roztržitý poskok, svérázná služka vždy stojící na straně své paní, atd. Jak již bylo řečeno, příběh sleduje vztah hrdinů v průběhu více jak dvaceti let, následkem čehož se De Sica musel uchýlit k vyprávění pomocí zkratky a celkově zvolil epizodický vývoj událostí. Každá jednotlivá epizoda skrývá informaci (či informace) zásadní pro formování divákových představ o vztahu hrdinů, přičemž jakožto berlička pro snadnější orientaci v čase (vyprávění je díky zmíněným flashbackům nechronologické) zde slouží zasazení děje na pozadí historických událostí – např. setkání v nevěstinci během bombardování na sklonku války, atd. Tento divácký koncept nakonec musí přijmout za svůj i sám Domenico ve snaze dopátrat se, který ze tří synů je jeho – systematicky se snaží dobrat výsledku skrze komparaci věků jednotlivých synů s událostmi, při nichž teoreticky mohlo dojít k početí.
Vittorio De Sica s tímto filmem balancuje na hraně komedie a dramatu, přičemž komiku nachází i v ze své podstaty tragických momentech, jako je například bombový nálet nebo blížící se smrt Filomeny, která se však zpětně, poté, co je odhaleno, že je fingovaná, jeví být komická celkově. Zdrojem komiky bývá vedle výtečně vystavěných dialogů pro Italy typické temperamentní chování, které se naplno projevuje především ve scéně zhruba z poloviny filmu, kdy se Domenico dozvídá, že byl ošálen a Filomena ve skutečnosti neumírá. Tehdy v jejich domě propukne ta pravá „Itálie“ a Mastroianni i Lorenová se „přepínají“ do expresivnějšího modu herectví, v němž může partnerská hádka ve své komičnosti a tragičnosti vyznít naplno. Vzhledem k povaze zápletky zde samozřejmě dochází i na romanci, konkrétně se jedná o začátky vztahu vyobrazené v retrospektivě, ta však přes veškerou idylku na diváka působí hořkým dojmem, neboť z událostí z úvodu filmu už ví, že ona idylka nebude mít dlouhého trvání.
Manželství po italsku vyniká sofistikovanou narativní strukturou, která divákovi nachystá nejedno překvapení, zároveň se jedná o velmi zručně natočenou a žánrově ne zcela ukotvenou podívanou, v níž se snoubí drama, romance a komedie, přičemž jakožto celek na mě film působil dokonale kompaktním dojmem. Vittorio De Sica se zde v tradici svých předešlých děl opět dotýká sociálních otázek, ale v komparaci s klasickými díly italského neorealismu již nepůsobí toliko naléhavě. Přeci jen Manželství po italsku vzniklo necelých dvacet let po válce a do kinematografie se za tu dobu stačilo vrátit nemalé množství pozitivizmu. Důkazem budiž ryze šťastný konec filmu. Tatam je nejistota z nedořečeného, která dokázala rezonovat v divákově mysli ještě dlouho po skončení De Sicových Zlodějů kol.
Žádné komentáře:
Okomentovat